Brexit v nemocnici

Měsíc intenzivních debat před referendem o brexitu jsem prožíval v jedné z nejslavnějších dětských nemocnic Great Ormond Street Hospital v Londýně. Na jednoho bílého Brita tu pracují čtyři migranti nebo cizinci z celého světa – v řadách lékařů, sester i pomocného personálu. Všem to dohromady klape, nikomu nevadí, že každý druhý mluví anglicky jako hotentot. Na dětské chirurgii a urologii, kde jsem působil, vládne profesionální, velmi přátelská atmosféra.

Za celý měsíc stáže jsem nepotkal jediného britského lékaře, který by byl pro vystoupení z Evropské unie. Naopak. V den, kdy se zveřejnily výsledky hlasování, se mi slavné osobnosti světové medicíny omlouvaly za to, že Britové podrazili myšlenku jednotné a silné Evropy, kam bytostně patří a patřit budou, a řada z nich se dokonce styděla. Slyšet to tak jasně a zřetelně byl pro mě balzám na duši – mluvili se mnou skvělí lékaři, pro které byla myšlenka budování společného prostoru, kulturní výměny a obchodu jednoznačně silnější než krátkozraké výhody a národní zájmy, nabízené v kampani táborem Leave.

Multikulturní svět není blábol, existuje a kvete právě teď. Nejen v nemocnici Great Ormond Street, ale v celém Londýně, městě, kde 55 procent z osmi milionů obyvatel tvoří migranti a cizinci – a z nich dobrá polovina pochází z východní a střední Evropy. Žije-li v Británii přes 40 tisíc českých migrantů, nechápu, jak mohou mít sami Češi problém s jinými migranty, natož s válečnými uprchlíky. Být v době referenda v Česku a…