Klidný muž do neklidné doby

Vlastně se narodil v té nejlepší době. Dokumentární fotografie u nás byla během jeho dospívání na vrcholu, perestrojka mu umožnila vystudovat ji na vysoké škole a následující revoluční kvas mu dovolil dostat se na místa, o kterých si jeho předchůdci mohli nechat jenom zdát (a jeho následovníci je naopak už brali za takovou samozřejmost, že si je pořádně neužili). Karlu Cudlínovi bylo předminulý týden šestapadesát. K narozeninám si nadělil výstavu Fotografie v pražské Galerii Václava Špály a hlavně první reprezentativní monografii Fotografie 1976–2016, kterou mu vydal Torst.

Cudlínův přítel Jáchym Topol v předmluvě píše, že tenhle fotograf (a náš bývalý redakční kolega) náměty vždycky hledal „v oné poněkud ušmudlané, bizarní a nedodělané východní a střední Evropě, v níž je společnost stále v pohybu“. Společnost i státy se od roku 1976, kdy vznikly Cudlínovy první zaznamenáníhodné snímky, pořádně hnuly, ba i ta naše srdeční Evropa se nám trošku dodělala. Cudlín má ale pořád onen plachý pohled na svět, který se mu čím dál rychleji proměňuje před očima. Stále v něm hledá sentimentální chvilky, v nichž se čas na moment zastaví a jede si svou paralelní, starosvětskou verzi reality. Aby ovšem takové chvíle pořád nacházel, musí se za nimi vydávat na čím dál odlehlejší místa.

Pilo se laciný víno

Jedny z prvních Cudlínových prací vznikly v karlínské továrně Rustonka. Otec v ní pracoval jako závodní…