Řekněte nám pravdu!

Západní svět prožívá vzpouru davů. V pátek odešla po dramatickém referendu Velká Británie z Evropské unie. Na podzim se o místo v Bílém domě utká Donald Trump. Je vlastně těžké najít zemi, v níž by nějaké protestní hnutí nebralo útokem zaběhané pořádky. Všechna přitom mají jedno společné: jedním z hnacích motorů vzdoru je vzpoura proti jazyku současných elit, politické korektnosti.

Zdá se to samozřejmě obtížně uvěřitelné. Samo slovní spojení zní šroubovaně a nepřirozeně nejenom českým uším, ale i Američanům, kteří ho stvořili. Pojem má navíc i zašmodrchanou historii a vlastně mu každý rozumí trochu jinak. Přes to všechno se dvě slova a to, co symbolizují, zdají být skutečnou hrozbou, proti níž táhnou do boje nejvyšší autority veřejného života.

Nakonec posuďte sami. „Politická korektnost je největší zlo, jaké nás může potkat,“ prohlašuje hlava českého státu, prezident Miloš Zeman. „Způsobí politická korektnost konec civilizace?“ táže se nejvyšší autorita českých katolíků, arcibiskup Dominik Duka. „Politická korektnost je vlastně lež,“ napsal před časem ve svém článku ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva, tedy nejvyšší autorita našeho rodného jazyka.

A ve světě je to stejné. „Politická korektnost zabíjí lidi,“ popsal nebezpečí americký senátor a neúspěšný kandidát republikánů na prezidenta Ted Cruz. „Politická korektnost ničí tuto zemi,“ připojil se další kandidát Ben Carson v době, kdy ještě jeho politické akcie patřily k nejcennějším. „V letošním roce se politická korektnost stala nepřítelem pro každou příležitost,“ popsal situaci americký deník The Washington Post,  když popisoval, jak právě na tomto pojmu Donald Trump úspěšně cválá k prezidentské nominaci.

Politici však neříkají svá slova do prázdna, souhlasí s nimi velká část veřejnosti. Loni v říjnu provedla americká Fairleigh Dickinson University průzkum, podle nějž 68 procent Američanů souhlasí s větou, že „politická korektnost je velkým problémem této země“ – tedy USA. Pro americké bělochy je podobná věta zjevně jasná věc, souhlasí s ní 72 procent z nich, i etnické menšiny s ní ale souhlasí téměř ze dvou třetin.

K čemu však složité průzkumy. Politici, kteří proti politické korektnosti vytáhli do bitev, sklízejí nečekaný úspěch. Když Donald Trump začal plošně označovat hispánské přistěhovalce za pachatele znásilnění a vražd a moderátorku obvinil z agresivity údajně způsobené menstruací, mělo se za to, že se takovými výroky v očích veřejnosti rychle znemožní. Jak známo, stal se pravý opak. Když před několika týdny britský politik Boris Johnson přirovnal cíle Evropské unie k záměrům, které měl s Evropou Adolf Hitler, ukázaly následující průzkumy, že je v očích Britů dvakrát důvěryhodnějším politikem než premiér David Cameron.

Zcela nekorektní srovnání mělo zjevně takový úspěch, že Johnsonův kolega z kampaně Michael Gove přirovnal experty předpovídající tvrdý dopad brexitu na britskou ekonomiku k týmu Hitlerem placených vědců, kteří zpochybňovali myšlenky Alberta Einsteina. Jak již v tuto chvíli víme, kampaň s těmito myšlenkami dokázala ukončit členství Británie v Evropské unii.

Jak se vynořil „strašák politické korektnosti“? Jak tento termín vznikl a jak se k němu dnes staví lidé v zahraničí a v Česku? Čtěte v Respektu 26–27/2016