Margaritě

180

Můj dárek k narozeninám je rakovina orgánu tak bezvýznamného, že když mi zavolala Julia, moje prostřední dcera, nevěděla jsem, jak jí to vysvětlit, a napadla mě jen ta hloupá prosba, aby mi zazpívala „Hodně štěstí, zdraví“. Rozumíte mi: přišlo mi tak neskutečné rozpovídat se o žlučníku. Mojí dceři. Je pravda, že s dcerou mluvím málokdy, ale o žlučníku? Vždyť jsem ještě nikdy s nikým o žlučníku nemluvila. Ani o svém, ani o žlučníku někoho jiného. Kdo taky mluví o svém žlučníku? Kdo dneska mluvil o svém žlučníku? A o čem se mluví, když se mluví o žlučníku? Když mluvíme o počasí, víme, že to není tlachání úplně o ničem, že aspoň mluvíme o počasí. O čem se ale mluví, když se mluví o žlučníku? A ví vůbec někdo, že má žlučník?

(…)

Rakovina žlučníku a sto osmdesát dnů,

posledních sto osmdesát dnů mého života

a nenapadne mě lepší způsob,

jak začít konec

svého života,

než že zavolám svýmu bývalýmu.

Ženská je někdy tak zoufalá, že sama sebe nepoznává.

„Alberto?“

Můj bývalý se jmenuje Alberto. Je to jeho skutečné jméno. Když jsem se rozhodla vyprávět vám tenhle příběh, tenhle svůj malý bezejmenný příběh, všem, kteří si ho chcete vyslechnout, nebyla jsem si jistá, zda používat pravá jména, hlavně kvůli nim, kvůli mužům, abych chránila jejich soukromí, ale pak jsem si řekla, vem to čert, vždyť jsem se nikdy nesetkala s žádným chlapem, který by za svůj život aspoň jednou otevřel knihu, a o návštěvě divadla ani nemluvím. Alberto, tak se ten…