0:00
0:00
Kultura25. 6. 20169 minut

Hvězda v ofsajdu

Čím uhranula Jiřina Bohdalová tolik českých generací

Ucho 
Autor: Profimedia.cz, AFP

Herečka Jiřina Bohdalová slaví v pondělí 90. narozeniny. Při této příležitosti odemykáme následující text. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem. 

Ale tu Bohdalku přitáhneš, viď, že jo?“ naléhá ve slavné Audienci pivovarský sládek na dramatika odstaveného do výroby. Václav Havel vepsal oblíbenou herečku do své hry jako výsostný symbol popkultury už v půli sedmdesátých let minulého století. Po čtyřiceti letech můžeme s klidem prohlásit, že Jiřina Bohdalová je ještě slavnější než tehdy. Coby „úkaz“ fascinuje i ty, kteří prohlašují, že je to jedna z tváří normalizační kultury a že se o ni absolutně nezajímají. Uspávala každopádně polovinu Čechů s Křemílkem a Vochomůrkou a tu druhou poutala k obrazovkám v televizní estrádě Televarieté. Zároveň se jí dařilo proplouvat režimem s nepřehlédnutelnou elegancí.

↓ INZERCE

I když Češi vnímají její poklonkování moci (dnes v podobě podpory Miloše Zemana), stále jsou ochotní brát ji s až podezřelou smířlivostí. Je to prostě Bohdalka a jak praví titul dokumentu natočeného v roce 2011 k jejím osmdesátinám – Bohdalka je NAŠE.

Příští týden na festivalu v Karlových Varech potvrdí její význam ikony cena prezidenta festivalu. Jak je možné, že „Bohdalka je naše“, když víme, že své nejlepší filmy natočila před padesáti lety? A že svůj naprosto výjimečný talent v pozdějších letech rozmělňovala na všechny strany přímo úměrně s postupujícím časem?

Zábava a uvolnění

Audienci má Jiřina Bohdalová přijít na pivo a dodat zmíněné popkultuře specifický lidový nádech – je jasné, že když přijde, „bude sranda“. Herečka byla tehdy díky filmům jako Světáci,Dáma na kolejích či „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ a účinkování v televizi – vedle estrád třeba seriál Chalupáři – jednou z nejpopulárnějších postav i nezpochybnitelnou zástupkyní oficiální kultury. A díky vztahu s jinou hvězdou Radkem Brzobohatým i svého druhu celebritou. Přestože neexistoval bulvár, dvojice, která se spolu často objevovala ve filmech, přitahovala pozornost dobových magazínů a v narážkách pronikala do televizních show.

Společenský kapitál. (Světáci)

Populární obličeje byly, jak známo, pro komunistický režim klíčové. Přinášely do života socialistického občana zábavu a uvolnění, na které měl, jak svého času poznamenal prezident Gustáv Husák, po těžkém pracovním dni nárok. Zábava měla přehlušit vakuum neexistující občanské společnosti a zaplnit prostor, jinde vyhrazený pluralitě a kritickým hlasům. Televize blikala v té době skoro v každém bytě a byla v tomto ohledu podstatně důležitější než film.

Nemělo pro ni smysl hrát jen velké dramatické role.

A je to právě televize, na níž z velké části stojí popularita Jiřiny Bohdalové. Konkrétně Televarieté, jež na obrazovkách běželo od roku 1971. Bohdalová do něj s pomocí jeho autora Vladimíra Dvořáka vstoupila o čtyři roky později. Stalo se tak pět let po thrilleru Ucho, v němž s tragikomickou bravurou zahrála papalášskou paničku Annu a předvedla jednu z nejlepších dramatických rolí československé kinematografie (film logicky rychle putoval do komunistického trezoru). Komickou dvojici s Dvořákem pak tvořili až do roku 1998.

Dvořákovi se coby autorovi výstupů založených na civilním humoru podařilo vyhmátnout klíčový aspekt komiky Bohdalové, která získala první divadelní angažmá u Jana Wericha. Přirozený exhibicionismus zkorigoval směrem, jenž dal vyniknout její silné sociální a emoční inteligenci a schopnosti napojit se okamžitě na publikum. A také specifickému druhu „ženskosti“. Dvořák ve svých pamětech popisuje, jak on většinou reprezentoval „mužskou neomalenost a zabedněnost“, zatímco ona „ženskou rafinovanost, nebojácnost, eleganci a taky odvěký ženský nárok na poslední slovo“.

U ženské části publika tehdy dokázala vzbudit solidaritu, mužskou oslovila vstřícností na hraně lascivnosti, v níž byl vedle mazanosti vždy přítomen kus zranitelnosti. Z filmových rolí je takový lom patrný třeba ve Hvězdě zvané Pelyněk z roku 1964. Proměna její tváře v závěru v sobě obsáhne cit, chlad i tragédii. Geniálně se pak povedlo ženskost Bohdalové vystihnout Ester Krumbachové ve Vraždě Ing. Čerta. V epické bitvě pohlaví s Vladimírem Menšíkem se herečka pohybuje mezi naivkou toužící po lásce, poživačnou svůdnicí, manipulátorkou a emancipovanou ženou.

Podivná naděje

Televarieté vystihlo duo Dvořák-Bohdalová cosi nadbolševického: autentické emoce, problémy každodennosti i vztahové trable. Typ Bohdalové byl ideálně naladěný na ovzduší normalizace, protože ji polidšťoval. Vnášel do ní pocit blízkosti, či dokonce sdílení, které nesvobodnému režimu z podstaty zoufale chyběly. „Dokonale ovládala psychologii publika a tolik milovaná byla proto, že útočila, ale nestyděla se ani sebeironicky zesměšnit. Vtipně, a v nejlepších scénách i sofistikovaně, vystihla ve zkratce to, co všichni znají důvěrně u sebe, ač si to nechtějí přiznat,“ říká filmová vědkyně Stanislava Přádná. Bohdalová zároveň vědomě reprezentovala průměrnost obyvatelstva za socialismu. „Při vší chvále ale nezapomeňme, že to pořád byla přední socialistická ikona, která s režimní kulturní politikou splývala,“ připomíná Přádná.

Na karlovarském filmovém festivalu v roce 1966 Autor: ČTK

Co je ještě podstatnější, její figura v Televarieté – podobně jako třeba její vyčnívající postavy ve slavných divadelních hrách Idiotka (1977) či Dům na nebesích (1980) – byla vždy hluboce lidová. Chytrého neurazí a hloupý mu rozumí. Tak charakterizovala sama Jiřina Bohdalová svůj typ humoru v biografii Měla jsem štěstí na lidi. Alternativa ji nezajímá, důležitější je budit dojem, jako by mezi ní a publikem neexistovala hranice. Navzdory své privilegované pozici, kterou si dokázala udržet, zatímco se v Československu střídali prezidenti a měnil režim, je „jednou z nás“. Proto tak skvěle zahrála jednu z lehkých holek ve Světácích. Považuje se za „extrakt proletáře – tatínek truhlář, maminka služka“, za zástupce „českého gruntu“, „obyčejnou ženskou“. Dobře to vystihuje její pořad na ČT Hobby naší doby. Když něco dělá, dělá to s vervou a pořádně – od hraní po sekání zahrady.

Jiřina Bohdalová dobře ví, proč by pro ni nemělo smysl hrát jen velké dramatické role jako kdysi v Uchu. „Získávala by sice ceny, ale o tak masové popularitě by se jí mohlo jen zdát,“ podotýká divadelní kritik Vladimír Just. Zásadní volbu učinila už velmi dávno. Nechtěla být na indexu jako kolegyně Vlasta Chramostová a nechtěla být ani vynikající divadelní herečkou v pološedé zóně. Zvolila prominentní televizní médium – i když částečně také proto, že po Uchu pro ni byl Barrandov nějakou dobu uzavřený – a v něm převážně pořady pro děti, seriály a komedie. Na divadle pak role, které, jak sama říká, „voní člověčinou“. Její herecké volby jako by odrážely i její volbu nekonfliktního soužití s komunistickou mocí, s níž nikdy neměla problém vyjít. Dobové fotografie ji zachycují třeba v družné blízkosti prezidenta Antonína Novotného během oslav VŘSR v roce 1966 a o dvacet let později slaví narozeniny s tehdejším předsedou vlády Lubomírem Štrougalem. Po revoluci je podobně blízko Václavu Havlovi i Václavu Klausovi.

Přesto nejde vměstnat Jiřinu Bohdalovou do škatulky jakési jednorozměrné „politické prostituce“. Ochota být blízko politikům u ní odráží komplikovaný příběh člověka, který se snaží proplout s cejchem. Její otec, živnostník, si v padesátých letech odseděl šest let ve Valdicích za údajnou protistátní činnost a ona sama si prošla výslechy a šikanou komunistické tajné policie. Pragmatická a zároveň nenuceně přirozená schopnost vyjít s každým pro ni znamenala šanci krýt si záda. Jistotu, že ji režim neodstaví, našla ve slávě a penězích. Svůj jedinečný talent už před padesáti lety přetavila do společenského kapitálu.

Právě její schopnost přežít, přizpůsobit se a zároveň si zdánlivě „nezadat“ je – v kombinaci s charismatem a profesionalitou – součástí její přitažlivosti pro národ, který si víceméně zadal. S režimem se jí daří koexistovat elegantně, s vysokou sociální inteligencí a s jasnou misí. Divákům nabízela velkou – a problematickou – naději, že je možné mít se dobře a být sama sebou.

Mýtus a sekačky

Po roce 1989 se situace radikálně změnila, ale Jiřina Bohdalová nikoli. S vytrvalostí špičkové profesionálky pracovala dál na svém odkazu lidové ikony. Jen v parametrech tržního kapitalismu. „Křemílkovský“ hlas propůjčila Béďovi Trávníčkovi v reklamě na Mountfield, registrovala si jméno jako ochrannou známku, u Jiřího Hubače si objednala dojemnou postavu mentálně postižené Fany ve stejnojmenném filmu, za niž získala Českého lva. Přísun rolí „na tělo“ si pojistila tandemem se Zdeňkem Zelenkou, který se počínaje pohádkou Nesmrtelná teta z roku 1993 stal jejím dvorním režisérem.

Společenský kapitál. (Každý milion dobrý) Autor: 21551212104

Pod jeho „dohledem“ hraje v televizi většinou dámy s „fištrónem“, které odpovídají její často opakované představě o tom, co si jako herečka jistých kvalit a v jistém věku zaslouží. Její dar od přírody ale až na výjimky (Povodeň,Přítelkyně z domu smutku) ustoupil po revoluci manýře, kdy už hraje hlavně Bohdalku. Tedy do jisté míry karikaturu sebe samé. Příkladem nedávným jsou třeba Vrásky z lásky. Touha po piedestalu lidové ikony ji zavedla před třemi roky i do štábu prezidentského kandidáta Miloše Zemana. Její až lísavá podpora vyvrcholila pověstným vítězným polibkem při vyhlášení výsledku prezidentských voleb v Top Hotelu na pražském Chodově.

U části společnosti si sice vysloužila kritiku, ale u Zemanových příznivců – tedy „obyčejných lidí“ – sesbírala body. Kdysi zcela výjimečná herečka – pusťte si Vraždu Ing. Čerta – tak paradoxně sama deformuje famózní odkaz, který hlavně v českém filmu zanechává. Slovy Stanislavy Přádné, „slouží svému mýtu, s nímž se nedokáže vypořádat“.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články