Co mají společného americký prezident a šéfredaktor Respektu? Oba chodili v mládí do skautu. Jakoby náhodou – i autor těchto řádků se kdysi učil rozumět morseovce, vázat uzly a rozdělávat oheň třením dřev. Jeho oddíl sice nepatřil přímo mezi skauty, ale pod indiánský woodcraft (znalci vědí), místo žlutých šátků letěly bederní roušky, ale v jádru se všichni hlásili k podobným hodnotám.
Náš oddíl právě teď oslavil 50. let od svého založení. Ač většina z nás žije v Praze, scházíme se na louce u řeky kdesi v západních Čechách. Stavíme tábor z indiánských týpí pro 300 lidí. V táborové kuchyni se vaří guláš a při společném drhnutí umaštěných kotlíků v rozbahněné řece se roztěkanou myslí městského člověka 21. století pomalu rozlévá neznámý klid. V kruhu u společného ohně se usazuje bývalý ministr, exředitel humanitární neziskovky nebo známý novinový komentátor. Dívám se kolem sebe – vzhledem k tomu, jak málo lidí prošlo oddílem za těch 50 let, se mi zdá skoro neuvěřitelné, že dokázal vygenerovat tolik zajímavých osobností. Zároveň je to celé trochu nuda, už jsme dospělí, někdejší syrovost a dobrodružství jsou přece dávno pryč.
„Dej pryč ten mobil, to není oddílový,“ vytrhuje mě kdosi z úvah. Chápu, že je to vtip, ale i tak mě lehce mrazí. Vzpomínka na všechny ty zákazy a příkoří, které nás všechny štvaly a traumatizovaly, je pořád živá. Před disciplínou a správňáckou morálkou hodně z nás v patnácti prchalo ke všem těm z pohledu oddílu špatným věcem: veselý konzum, alkohol a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
