Dopis z Istanbulu

Velké kapky se vpíjejí do vyprahlého istanbulského chodníku, ale nám to nevadí. I když se zatáhlo, je stále dost teplo. Tolga se snaží zastavit taxík a po pár minutách se mu to daří. Pomyslím si, jak je to zbytečné, vždyť se tam dá lehce dojít a neprší zas tak hustě, ale chodit tu obecně není příliš v módě. Po chvilce projíždíme okolo druhého největšího fotbalového stadionu v Istanbulu pro více než 50 tisíc diváků, patří slavnému klubu Fenerbahçe, a po pár minutách vystupujeme z taxíku a jdeme ke dvěma fotbalovým hřištím s umělou trávou.

Na nich se již hrají dvě utkání a v okolí se procházejí, pobíhají a rozcvičují další hráči různého věku, muži i ženy. Vítr z Bosporu pomalu rozhání mraky i smog, Tolga mě představí ostatním spoluhráčům a já usedám na lavičku a společně s nimi pozoruji hru. Místy ta mizerná hra snad ani nepřipomíná fotbal, to však ani není účelem. „Ligu založili asi rok po protestech v parku Gezi lidé, kteří tam demonstrovali,“ vypráví Tolga. „Ze začátku se scházeli po kavárnách, debatovali, bylo to takové… no živé, vzrušení, cítil jsi pospolitost,“ pokračuje, „ale po čase to opadlo, a tak začali přemýšlet, jak udržet lidi pospolu.“

Na protesty v parku Gezi, které vypukly v létě roku 2013 v důsledku rozhodnutí o zbourání jednoho z mála istanbulských parčíků, místo něhož mělo vyrůst nákupní centrum, si dnes mimo Turecko vzpomene málokdo. Pro obyvatele Istanbulu jde ovšem o stále živou věc. Skoro každý, s kým jsem se tu během studentského pobytu bavil, se…