Atentát na Sobotku

Bohuslav Sobotka se dopustil vážné chyby. Fakt, že mu chodila e-mailová korespondence na nezabezpečený účet, je neomluvitelné selhání. Ačkoli říká, že mu tam nechodily informace, které by byly klasifikované jako tajné, je tam řada informací, jež by mohly zajímat například zahraniční špiony. Už jen to, jak přemýšlí třeba o vyjednáváních s evropskými partnery, kdo k němu má přístup, co mu radí apod. Zároveň je ale podstatné, kdo a proč se úspěšně pokusil o krádež korespondence a následný útok na premiéra.

Nárok na soukromí?

Debata o ukradených e-mailech se okamžitě rozdělila na dva tábory. Podle jednoho je ve veřejném zájmu vědět o politicích všechno, tedy že soukromí v jejich případě neexistuje. Podle druhého se naopak o korespondenci nemáme zajímat vůbec, protože byla ukradena – a navíc neonacisty.

Věnujme se nejdříve prvnímu názorovému proudu. Psali jsme už v čase, kdy se řešily odposlechy někdejšího premiéra Petra Nečase a Jany Nagyové, že i politici mají nárok na soukromí. Dokonce by se chtělo říct: zvláště politici, protože pro své rozhodování potřebují mít jistotu, že v soukromí mohou se svými poradci a kolegy otevřeně mluvit o tom, jaké by bylo nejlepší řešení toho či onoho problému.

Představa, že se politika dá dělat pod neustálým dohledem veřejnosti, je nesmyslná, protože pak by se nic nedohodlo. Nemluvě o tom, že by toho zneužívali špioni nepřátelských států.

V případě Nečase byla chyba a ostuda, že média zveřejňovala záznamy z intimních…