Udělat to i kvůli sobě

Člověk obvykle nemívá výčitky svědomí, pokud mine proslov prvního muže OSN Pan Ki-muna. Vždy pečlivě korektní světoobčan v čele světové organizace zpravidla říká věci, které ničím nevynikají, snad kromě snahy nikoho nenaštvat. Někdy je ovšem přesto poučné se zaposlouchat.

Stalo se tak minulý týden, kdy Pan Ki-mun mluvil o syrských uprchlících. Neřekl nic převratného, šlo o důraz, s nímž mluvil. Prohlásil, že státy by měly dělat víc pro vyřešení krize Syřanů bez domova. OSN by chtěla, aby během tří let vlády přesídlily půl milionu syrských uprchlíků usazených v okolních zemích a umožnily spojení rodin. Pan Ki-mun by také chtěl, aby syrské děti dostaly vzdělání a jednou se z nich mohli stát odborníci v nejrůznějších oborech. Podle šéfa OSN je třeba přestat syrské uprchlíky démonizovat.

Banální obsah v banálních kulisách jednání v Ženevě neubírají řeči šéfa OSN podstatný efekt. V čase, kdy se uzavřela cesta přes Balkán, v Evropě vítězí politika nepřijímání uprchlíků a snaha udržet je kdekoli za hranicemi, Pan Ki-mun připomíná, že syrská válka a naše spoluzodpovědnost za osud jejích obětí nekončí. Zní to pateticky, kabaret ale zřejmě z tohoto tématu neuděláme.

Ani palec u nohy

Pro Čechy má věc paradoxní nádech. Chtěli jsme se uprchlické krizi vyhnout, ta přitom vstoupila do našich životů stylem, který nepotěší. Za posledních pětadvacet let tady nebyl společenský spor, který by vystavil kolegy z práce, přátele, příbuzné tak ostrému sporu, jako je teď postoj k…