Podá vodu, setře pot

Na pódium k prasknutí zaplněného kina v centru Nejdku ztěžka stoupá prezident, opírá se o hůlku a v chůzi mu pomáhá pobočník. Před chvílí na debatě ve vedlejší Rotavě se mu při hovoru s občany dostávaly stopy bolesti i do tváře, a když poposedával na židli, lidem v publiku omluvně vysvětlil, že má nemocné nohy, a popřál jim, aby se jim něco takového vyhnulo. Jeden z fanoušků, který Miloše Zemana na jeho turné po Karlovarském kraji doprovází a byl svědkem rotavské debaty, to teď šeptem shrnuje ženám sedícím vedle něj v nejdeckém kinosále. „To ho chápu, já jsem sem taky sotva došla,“ chytí se bezděky za koleno stará paní, „a on se za námi vleče z takové dálky.“

Soucit v tváři staré ženy brzy vystřídá radost – když prezident jejich město pochválí za úctu k umírajícím, protože tu plánují postavit hospic. „Je důležité, že se na vás někdo usměje, podá vám vodu, setře pot z čela a přinese léky,“ říká Miloš Zeman. A taky chválí Nejdek jako příkladné město plné zaměstnaných lidí, protože nezaměstnanost tu díky několika prosperujícím továrnám stále klesá a momentálně je na celostátních šesti procentech. „Nezaměstnanost je totiž nejen ztráta výdělku, je to i ztráta lidské důstojnosti,“ říká sálu prezident. „A i když se člověk snaží a pracovat chce, je mu trapně, když doma v kuchyni slyší: Táto, mámo, proč jsi doma, a ne v práci?“

Atmosféru pochopení pro lidské strázně Miloš Zeman v nejdeckém kině prohlubuje mnoha dalšími věcmi. Třeba přiznáním se k obavám z neznámých lidí ze Sýrie a dalších islámských zemí, kteří míří do Evropy, sarkasmem na adresu politiků, kteří se ten strach snaží v lidech rozhánět, nebo náznakem, že v téhle zemi jsou zkorumpovaní soudci, protože trest pro šéfku ERÚ Alenu Vitáskovou za krytí solárního podvodu se mu zdá nepřiměřený – stejně jako tazateli, který mu tu otázku v sále položil.

Cestou z kina se lidé ještě pochechtávají prezidentovu vtipu na závěr, který stejně jako na všech dalších debatách i tady v Nejdku zabral – že on to městské pero po podpisu do kroniky slušně vrátí a neukradne. A spolu se zástupem odcházejícím z městského biografu se do nejdeckých ulic rozlévá i pocit klidu, že je tu někdo, kdo lidi chápe a neskrývá před nimi trpké pravdy: o uprchlících, o soudcích, o politicích, kteří na lidi kašlou.