Vilmund Mimoň a trollyně stažené z kůže

Nebylo muže tak otrlého, aby neuronil slzu, zdůrazňovali zapisovatelé tzv. lživých ság -  jejichž pozoruhodný a zábavný výběr nyní obohatil mozaiku českých překladů staroseverských textů. Nespoutané veselí, jež středověcí Islanďané prožívali při poslechu lživých (v našem slova smyslu vybájených) ság, nabourává klišé o strohosti staroseverské literatury. Na rozdíl od nejslavnějších rodových či mytologických písní je tu totiž svět hrdinných reků obrácen naruby.

Milovníci Starší Eddy budou možná zaskočeni: kromě cíleného znevážení žánrových konvencí se zde setkají s prvky vyloženě exotickými. Děj se hemží kouzelnými artefakty, princeznami (příležitostně proměněnými v supy), gryfy, vilnými trollyněmi, Tataříny a mouřeníny.  Jak stojí v doprovodné studii, „smysl pro vše přepjaté, neobvyklé a bizarní je pro lživé ságy nanejvýš charakteristický“. Zatímco známí rekové se s mezními situacemi vypořádávají se sotva znatelným nádechem ruměnce ve tváři, Áli Flek, Vilmund Mimoň či Jednoruký Ásmund vzteky rudnou, padají do mdlob, ocitají se „pod jhem chtíče“ a Sigurð Mlčenlivý svému přízvisku čest věru nedělá. Nevyrůstali sice v síních vládců, nýbrž často u sedláků, „uhlohryzů“, ale namísto mlčenlivého naplňování krajového práva se občas blýsknou citátem antických klasiků.

V brutalitě i frekvenci vyvražděných soupeřů, družiníků, svatebčanů a stvůr pak lživé ságy hravě překonávají představy nejotrlejších obdivovatelů barbara Conana. Právě s žánrem šestákových krváků a…