Retweetuji, tedy jsem

Proč jste vlastně @cvrliky založil?

Nebylo za tím nic vznešeného. Původně jsem chtěl nabrat publikum a účet používat hlavně k propagaci vlastních e-shopů. Pak se to ale nějak celé posunulo a teď už vůbec neuvažuji o tom, že bych účet zneužíval k reklamě – slouží jen k retweetování.

@cvrliky má „podtitul“ To nej z CZ Twitteru. Jak tweety vybíráte?

Je to subjektivní výběr – co se mi líbí, to tam je. „Nej“ může být to nejsmutnější, nejlepší, nejtrefnější, nejhumornější nebo cokoli dalšího, nejde jen o to nejlepší.

Co je na tom tak zábavného, vybírat „nej“ tweety a posílat je dál?

Líbí se mi, že díky většímu publiku mohu třeba přitáhnout pozornost k člověku, který je nějakým způsobem zajímavý, ale sám má pouze pár desítek odběratelů. Mnohem víc se mi ale líbí to, že svým způsobem lidi sdružuji. Je hezké pozorovat, jak renomovaná novinářka z ČT radí středoškolákovi se školou, nebo že se něco, co vymyslí youtuber, líbí i biskupovi husitské církve.

Tím mě vlastně Twitter uchvátil, člověk se na něm cítí tak nějak doma. Lidé jsou tu na stejné vlně, pouští si ostatní blíž k tělu, vědí, co si kdo myslí, jak se cítí… Není to uzavřené jako Facebook nebo jiné sítě, kde se přátelím pouze s lidmi, kteří mě znají.

Dobře, ale na Twitteru jste i vy sám víceméně anonymní, navíc pasivita se na sociálních sítích nenosí a vy pouze retweetujete.

Je to asi půl roku, kdy jsem začal zkoušet tweetovat víc sám za sebe. Lidé mi pak psali, že tím profil degraduji a že bych měl ideálně pouze retweetovat, protože k tomu je účet primárně určený. A asi mají pravdu. Na druhou stranu, když se s lidmi v rozhovorech bavím pod tím, co napíší, tak už nějak vystupuji; přiznávám, jaký jsem a co si myslím, nejsem imaginární bytost.

Jsou okruhy témat, které upřednostňujete?

Co se týče témat, mám rád takové osobnější, hravější věci, třeba jen zachycení určitého pocitu originálním způsobem – ale není nutné, aby to bylo za každou cenu vtipné. Někomu se to může zdát jako hloupost, ale já to retweetuji, protože se mi to líbí – a podle počtu lajků se to líbí i ostatním. Co se týče třeba politických témat, moji odběratelé bývají na stejné vlně – a já nejsem veřejnoprávní rozhlas nebo televize, takže nemám potřebu být názorově vyvážený či dávat prostor za každou cenu každému.

Jsou naopak témata, jimž se ze zásady vyhýbáte?

Já se ničemu nevyhýbám, respektive není téma, které by mě vyloženě odpuzovalo. Vždycky záleží na tom, jak je to napsané. Když budu sdílet pouze vtípky a hezké věci, které jen „pohladí“, tak to celé postrádá smysl.

Účty, které sledujete, nějak střídáte?

Nijak moc to neměním. Občas sledované účty musím protřídit, protože jde třeba o neaktivní uživatele a je zbytečné je odebírat, když už nic nepíší. Jen jednou se mi stalo, že jsem se s někým nepohodl – s jedním pánem, jehož tweety byly konspirační a nepatřičné, jsem se poštěkal a přestal ho sledovat.

Nepřerůstá vám to přes hlavu? Nemusíte být od rána do noci sedm dní v týdnu 365 dní v roce připojený?

Ono to není tak časově vytěžující, jak to možná vypadá. Pracuji na počítači z domova, takže stačí si překliknout. A když mám v plánu něco jiného, třeba jít ven, nemám problém Twitter ignorovat. Takže nemyslím, že bych si na sebe ušil bič, nenutím se, abych byl na Twitteru od šesti od rána do půlnoci. Asi si dovedu představit, že bych jel klidně na dovolenou, i tam se dá Twitter zapnout.

Autorka je spolupracovnicí Respektu.