Ne že bych tu chtěl žít trvale – to město je jako krásná koketující žena, ze které na noc spadnou všechny půvaby –, ale čas od času se nechám svést její elegancí a fanfarónstvím, chodím po bulvárech pod platany, vysedávám u sklenice před svými oblíbenými podniky a pozoruji sebevědomé mladé ženy a muže, z nichž je dobrá třetina původem z arabského světa, Afriky nebo Asie. Fantastická směs národů a osobností, lidí, kteří se hrdě hlásí k Francii a nic na tom nemění ani problémová imigrantská ghetta na předměstích, ani úspěchy Marine Le Penové. Malý český xenofob by se tu zalknul vzteky nad tím, jak se ti Arabové, všechno bezpochyby islamisté, dokážou svobodně a srdečně bavit. Jak je osvěžující opustit českou vzteklinu, kde se televizní bačkorové nechávají masírovat zkratkovitými zprávami lačnícími po napětí a senzaci, a aniž by vytáhli paty z domu, docházejí k neomylnému závěru, že přichází konec Evropy, která bude přečíslena a vypleněna krvelačnými muslimy. Nevěřím tomu. Kdo chce psa bít, ten si hůl najde – kdo chce páchat násilí, bude ho páchat ve jménu islámu, křesťanství anebo českého vlastenectví, vždyť je to jedno a s vírou a podstatou náboženství samotného to nemá nic co dělat.
Po návratu do Prahy jsem se odebral spláchnout dojmy z Paříže do své oblíbené kavárny, trochu je načechrat a převrátit na patře v nejbližším kruhu stolovníků. Má veselost opadla záhy, neboť moji přátelé, prosyceni východní spiritualitou a trudnomyslností, mi záhy vysvětlili, že jsem telecí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu