Jací jsme byli
V Národní galerii házejí všechno z minulosti Československa na jednu hromadu
Dvoranou Veletržního paláce zní tleskání rukou zasloužilých sokolů, kteří v sevřeném šiku cvičí sestavu z posledního sletu. Sportovce po chvíli střídá cimbálovka a návštěvníci se za doprovodu veselých písniček hrnou do expozice. V Národní galerii právě probíhá vernisáž výstavy Budování státu a z tváří publika je znát, že takovouhle uvolněnou atmosféru budova v pražských Holešovicích trápící se léta s nízkou návštěvností dlouho nezažila.
Stejně očividné je, jak se úsměvy – alespoň části publika – postupně mění směrem k překvapení. Palach i Gottwald, Kupka i jawa, skvosty i brak. Rozsáhlá expozice mapující oficiální uměleckou reprezentaci Československa v umění, architektuře a designu je pojatá vskutku volnomyšlenkářsky a pro leckterého pamětníka může být mix stavící vedle sebe bez rozlišení demokratickou kulturu a bolševickou propagandu až příliš silnou kávou.
Je to totiž poprvé, kdy nejvyšší výstavní instituce v zemi otevřeně říká: pokud umění slouží k propagaci státu, zaslouží si jako svědek doby úplně stejnou pozornost - bez ohledu na to, zda vznikalo k podporování bohulibých, či zločinných myšlenek. Je ovšem otázkou, zda ono „takoví jsme byli“, které si výstava vetknula do štítu, je spíš důkazem našeho odstupu od totalitní ideologie, nebo produktem relativismu, který všechno z minulosti hází na jednu – špinavou – hromadu.
Pomníky i helmy
…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu