Dál už bez nich

Až otočíte na další stránku tohoto čísla, najdete tam rozhovor s Felixem Kolmerem, bývalým vězněm nacistických vyhlazovacích táborů a později významným českým odborníkem na akustiku. Od svého vzniku přinesl Respekt mnoho rozhovorů s přeživšími oběťmi holocaustu a zdálo se nám přirozené událost tímto způsobem připomenout i v čase 70. výročí osvobození Osvětimi.

Možná je to totiž naposled. Dalšího kulatého výročí se už dožije jen málo lidí, kteří genocidu zažili na vlastní kůži, navíc všichni v dětském věku. Éra pamětníků největšího zločinu moderních evropských dějin právě končí a je čas přemýšlet, co to pro odkaz holocaustu do budoucna vlastně znamená.

Bez pocitu dluhu

Dnes už můžeme říct, že žádná jiná tragédie lidských dějin se nedočkala takové míry následné reflexe jako holocaust. První roky po válce to tak sice nevypadalo, o vyhlazování Židů, Romů a dalších skupin obyvatel se mlčelo, snad proto, že se evropské země snažily hlavní válečné trauma a svou (spolu)vinu na něm vytěsňovat. Mnoho přeživších, kteří se odhodlali o zážitcích z táborů mluvit, se dočkalo odmítavých nebo obviňujících reakcí.

Od šedesátých, a především pak od devadesátých let se ale postavení holocaustu ve společenské debatě mění. Začíná vycházet řada knižních vzpomínek obětí, na příčiny a mechanismy tragédie se zaměřuje pozornost historiků a sociologů, na Západě se zakládají specializovaná univerzitní pracoviště pro studium holocaustu. Vznikají dokumentační projekty, které shromažďují obrovské databáze výpovědí pamětníků, točí se velkofilmy, téma se dostává do školních osnov. Mnoho přeživších, kteří o svých zkušenostech čtyřicet let nemluvili ani s vlastními dětmi, se na přelomu tisíciletí stávají vyhledávanými hosty škol, přednášek a médií. Návštěvnost památníku vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka ve východním Polsku se během pouhých deseti let po roce 2000 ztrojnásobí.

Celý tenhle „šoa boom“ přelomu tisíciletí, kdy si člověk občas říkal, jestli toho holocaustu není až příliš, udělal západní společnosti ve dvou ohledech skvělou službu. Vytvořil silnou hodnotovou vazbu mladších generací k dědictví půl století starých událostí, čímž zvýšil šance, že holocaust zůstane dějinným poučením, jehož opakování bychom neměli dopustit. A druhý důsledek je neméně důležitý: veřejnou pozorností vůči jejich utrpení poskytl zadostiučinění těm, kdo hrůzy konečného řešení prožili. Vůči pamětníkům, kteří nás nyní definitivně opouštějí, nemusíme mít pocit dluhu a to je víc než úlevné.

Reflexe holocaustu samozřejmě měla a má svá slabá místa. Jedním z opomíjených témat je vyhlazování Romů, jemuž se nikdy nedostalo takové pozornosti ani společenské váhy, ačkoli se v principu od židovského šoa neliší. Ohledy na minulost Romů většina lidí neprožívá jako důvod ke korekci vlastních etnických předsudků tak jako u Židů, což jsme v Česku mnohokrát zažili (nejen) během diskusí o táboře v Letech.

Pachatelé a ti třetí

I tak ale platí, že dnes už není třeba mít strach, že by se s odchodem pamětníků na holocaust zapomnělo, nebo že by byl ve větší míře popírán, jak se někteří intelektuálové obávali dřív. Vlna relativizace a překrucování faktů, která vyvrcholila soudním sporem historičky Deborah Lipstadtové s popíračem Davidem Irvingem, zdá se, odezněla. Paměť a faktografie holocaustu jsou už dostatečně pevné na to, aby přežily v éře bez očitých svědků.

Umírání posledních pamětníků nacistických zločinů však může přinést jiná rizika. Nárůst antisemitismu v Evropě v posledních letech má samozřejmě komplexní příčiny, ale jednou z těch méně nápadných může být i mizení lidí, kteří na vlastní oči viděli plynové komory. Jejich přítomnost vytvářela korektnější mantinely debaty, nutila nás brát ohledy, usměrňovala způsob, jak uvažujeme o druhých v etnických kategoriích. Oživovat antisemitské stereotypy v přítomnosti lidí, kteří kvůli nim přišli o většinu rodiny, je zkrátka těžší, než když kolem nás už žádní nejsou.

Nová éra ale může přinést i rozšíření pohledu na holocaust, které potřebujeme. V čase žijících pamětníků se hodně zájmu soustředilo právě na oběti šoa a jejich utrpení v soukolí vyhlazovací mašinerie. Méně pozornosti badatelé věnovali pachatelům a architektům konečného řešení a ještě méně pak třetí straně – totiž „přihlížejícím“, kvůli jejichž pasivitě nebo spolupráci se logisticky náročný plán v režii nepočetné skupiny vykonavatelů mohl odehrát.

Až na světlé výjimky, jakou bylo Dánsko či Bulharsko, se v pozici oněch „bystanders“ ocitla většina evropských zemí, celé jejich politické a úřední systémy, stejně jako obyčejní lidé, kteří kolem shromaždišť Židů chodili ráno do práce. Tohle je tvář holocaustu, o níž stále víme mnohem méně než o životě v táborech smrti. Přitom se nás bezprostředně týká a naše (ne)poučení z ní může ovlivňovat budoucnost.

Lidé v systému

Má-li holocaust zůstat mementem, jak se občas říká, je důležité se ptát: Mementem čeho vlastně? Zla, jakého je schopen člověk? Nebezpečí rasismu? Selhání systémových pojistek demokracie, nebo rovnou moderní společnosti jako celku? To všechno bezpochyby platí a zdá se, že Evropa se na mnoha rovinách z válečné tragédie dokonce poučila.

Tři čtvrtě století míru na starém kontinentě (s jugoslávskou výjimkou), zvýšená citlivost elit vůči xenofobii, vědomí důležitosti vzájemné kontroly různých složek moci a podpory občanské společnosti – to všechno jsou mimo jiné důsledky šoku, který kontinent zažil ve chvíli, kdy před sedmdesáti lety sovětská armáda osvobodila jedno město na východě Polska.

Hlavní poselství holocaustu však stejně nejlépe vystihli autoři, kteří pochopili, že jeho kořeny nevyrůstají jen ze společenské patologie, ale také z potenciálu, jenž se skrývá v každém z nás. Hannah Arendtová ve své reportáži z procesu s Adolfem Eichmannem, kterou řada jejích současníků odmítla, protože autorka v hlavním manažerovi konečného řešení neviděla ďábelského zlosyna, ale pilného úředníka ze sousedství. Zygmunt Bauman, který nasvítil mechanismus vyvazování se z osobní zodpovědnosti v systému moderní státní správy. Christopher R. Browning, jenž ukázal, jak snadno se ze spořádaných taťků od rodin stanou lovci ukrytých Židů.

Jestli nám holocaust něco po sedmdesáti letech stále naléhavě sděluje, pak to, že člověk má velkou tendenci „zapomenout se“ v systému, nechat se strhnout proudem a ani si nevšimnout, že se jeho dobrá vůle proměnila ve zlé činy. Zní to banálně, ale ono průmyslové soukolí smrti, nad jehož obludností dodnes nepřestáváme žasnout, je mementem něčeho velmi obyčejného – totiž nevšímavosti. Nevšímavosti k vlastním strachům i k tomu, co se děje za okny v ulicích. A platí to i naopak – v obyčejné všímavosti, které se můžeme učit každý den našich životů, je ukrytá naděje, že se podobná apokalypsa nemusí opakovat.