Dopis z Bruselu

„Já bych se nebál. Tahle země funguje, když přijde krize!“ říká mi s přízvukem, ale také přesvědčivě můj známý, Belgičan Laurent. „To vy Češi jste trochu hysterický…“ Přála bych si mít jeho klid. Je sobota odpoledne, Brusel se právě sžívá s nejvyšším stupněm pohotovosti, městem projíždějí vojenské transportéry, ruší se hromadné akce, zavřely se sportovní areály a obchody. Já se přemlouvám, že právě proto se nic nemůže stát. Ale divného pocitu se člověk nezbaví.

„Ahoj, nechcete nějakej guláš?“ prosí později do telefonu známá, která se podílela na přípravě českého plesu. „Snažíme se ho rozprodat, aby se nemusel vyhodit.“ Proč ne, bude česká večeře. Více než dvě stě litrů gulášku si krajané hned rozeberou. Víc než dvě stě lístků na chystaný bál, měsíce příprav a kapela na cestě z Prahy, to všechno si ale můžou organizátoři strčit za klobouk. Na ples à la Starci na chmelu měli klobouk připravený – variantu, že bude zrušený kvůli teroristům, nikoli.

Tak velké překvapení to celé zase není. O tom, že v Molenbeeku číhá nebezpečí, jsem od Belgičanů slýchávala už před lety. Mezi novináři se vtipkovalo, že za jeho hranicemi platí šaría. Byla to jistota, když jsme s kolegy potřebovali natočit ulice plné muslimů. Byla šance natočit i ženy v burkách, když se v Belgii připravoval zákon o jejich zákazu. Pamatuju si, jak jsem tam jako jediná bez šátku na hlavě na sobě cítila hodně pohledů. Teď má tahle čtvrť hned vedle centra Bruselu nálepku líhně džihádistů a hlavně skrýše…