Tomáš Pojar: Zvykněme si na nebezpečí

Díky svým výrokům v médiích k uprchlické krizi jste získal pověst jakéhosi jestřába. Jak se v té roli coby bývalý humanitární pracovník cítíte?

V oddíle jsem chodil do družiny Jestřáb a k jestřábům se hlásím nejen jako amatérský ornitolog. O žádné nálepce ale nevím.  Mé názory se nijak zásadně nezměnily.

Minulý týden německá policie hlásila, že do Německa přišlo v listopadu už sto osmdesát tisíc uprchlíků. Jak se dá ten proud zastavit?

Migraci nelze zastavit, jde ji ale zmírnit. Zároveň neexistuje žádné jednoduché řešení.

Jaká jsou ta složitější?

Stále stejná: ochrana vnějších hranic, snaha o stabilizaci konfliktních oblastí – vojensky i humanitárně. Ani jedno samo o sobě nestačí. Třetí součástí řešení musí být spolupráce s tranzitními zeměmi metodou cukru a biče. Turecko po nás něco chce, my zároveň můžeme něco chtít po Turecku. Čtvrtá věc je vlastní systémy sociálních dávek a lákání uprchlíků. Švédové už si uvědomili, že to, jakým způsobem otevřeli hranice, je neúnosné.

Co po nás Turecko vlastně chce?

Třeba chce s EU obchodovat. Proto můžeme říct: „Dobře, jestli nám Turecko bude posílat sta tisíce a miliony uprchlíků a nebude brát ekonomické migranty zpátky, tak sorry, ale některé články ekonomické dohody mezi Evropskou unií a Tureckem prostě vypovíme.“

Je v moci Turecka proud lidí zastavit?…