V líhni kostlínů

Jsou tři hodiny ráno a probouzí mě hlasitý zpěv dudka. Budík. Vzpomínka na loňské cesty po balkánských stepích, kterou už má žena nemůže ani vystát. Zdá se ale, že nikoho dalšího z postele nevytáhne, a tak se vysoukám ze spacáku a sám se vydám potemnělou kancelářskou budovou. Na chodbě už číhají otravní komáři a za železnými vraty Centra tropické akvakultury se přidává dusno středoamerické noci. Za tři dny letím domů a máme poslední šanci získat cenné jikry kostlína mexického, prehistoricky vyhlížející ryby, jejíž studium může objasnit leckterá tajemství původu nás suchozemských čtvernožců. V líhni je asi čtyřicet stupňů a samice kostlína se líně povalují těsně pod hladinou. Pod nimi ale v trsech umělé trávy probleskuje prvních pár bělavých vajíček. Budím místního profesora a našeho hostitele Lenina a časně ranní směsicí angličtiny, španělštiny a češtiny domlouváme umělý výtěr na pátou. Výborně, hodina a půl spánku k dobru.

Před rozedněním se opět vydáváme na obchůzku. Deset metrů volného prostoru mezi kancelářemi a líhní představuje na sto příležitostí obdržet od komára nepříjemnou horečku chikungunya. Stojí to však za to. Ryby jsou konečně připraveny a po čtyřech hodinách práce ve vyhřáté líhni vycházíme na denní světlo s vědomím, že jsme právě přivedli na svět na tisíc životů. A ne ledajakých.

V příštích osmačtyřiceti hodinách se budou před našima očima vyvíjet embrya připomínající spíše žábu než rybu. I ty unavené samice v kádích nakonec vyplouvají na rybu nezvykle často k hladině – stejně jako my totiž dýchají vzdušný kyslík. Není tedy divu, že jim věnované výzkumy poslední dobou nacházejí místo v prestižních vědeckých plátcích. Díky spolupráci s Leninem nemusíme na rozdíl od severoamerických kolegů trávit týdny v terénu – v Tabasku je kostlín oblíbenou pochoutkou a místní akvakultura nám tak jiker servíruje doslova plné mísy. V ideálním případě máme embrya k dispozici po tisících, což nám ke studiu těchto prazvláštních ryb poskytuje značnou konkurenční výhodu.

Nebylo by to ale Mexiko, kdyby šlo vše podle plánu. Kvůli úřednické chybě můj školitel odlétá o dva dny dříve a na poslední kolo experimentů tak zůstanu sám. Naštěstí mám k ruce aspoň talentovanou studentku Adrianu, jež by se, nebýt naprosté neznalosti mluvené angličtiny, mohla jednou zařadit mezi naděje mexické embryologie. Zatím se však v laboratoři při mých omezených schopnostech španělské konverzace domlouváme spíše pomocí gest a obrázků na filtračním papíře. Ke všemu nám už při příjezdu celníci zabavili mikroskopy, navíc ještě půjčené. Nekompatibilitu našeho speciálního LED osvětlení s místní stařičkou optikou se tak snažím řešit aspoň několika útržky lepicí pásky. Ještě pár hodin příprav a odebereme se na zaslouženou pauzu. Embrya jsou přesná jako hodinky, a tak můžeme vhodná stadia očekávat zítra o deváté.

Zatímco se v zázemí líhně po skončené práci neustále oháníme vším možným, abychom zahnali nalétávající hejna bodavého hmyzu, místní diplomant Juan Carlos nám se smotkem bylinného kuřiva v ústech rozlíceně vysvětluje, jak infikované komáry v okolních bažinách rozsévá centrální vláda, aby tak v chudém Tabasku kontrolovala lidskou populaci. V řadě již několikátá konspirační teorie vyvolává jisté pochybnosti o stavu vzdělání v Mexiku a dodává zcela nový význam mottu místní univerzity: „Studuj v pochybách, konej ve víře“. Nicméně s vidinou brzkého návratu domů je více zneklidňující vědomí, že podobné nesmysly, živeny všemožnými moudry z nejvyšších míst, bují poslední dobou i v našich krajích. Ještě štěstí, že se nějaké ty hluboké pravdy o životě skrývají aspoň v těch rybích embryích.

MARTIN MINAŘÍK, tropický embryolog