Točím od dvanácti, říká školák, který dostal cenu v Hollywoodu

Jeho surrealistický snímek Vycpaná duše loni zvítězil na mezinárodním festivalu studentských filmů v Hollywoodu. Informaci o mimořádném úspěchu násobí až neuvěřitelný fakt, že nyní patnáctiletý Jan-Karel Pavlík ještě chodí na základní školu – a přitom říká, že natáčení propadl už dávno.

Jaký to byl pocit, ve čtrnácti přebírat hlavní cenu v Hollywoodu?

Nepopsatelný. Že můj film zvítězí mezi více než sedmdesátkou dalších z celého světa, to jsem opravdu nečekal. Na pár festivalech tady v Česku jsem už byl a nějaké ceny i vyhrál, ale tohle bylo ve velkolepém stylu. Když v sále plném soutěžících a diváků vyhlásili moje jméno, byl to šok. Na pódiu mi došla slova, děkovnou řeč jsem v podstatě vykoktal – žádnou jsem si ani nepřipravoval.

Jak se tam vůbec váš snímek dostal?

Jednoduše, prostě jsem ho na festival poslal. Přišel mi pak e-mail, že byl vybrán, spolu s pozvánkou na festival, takže jsme začali s mámou zběsile shánět peníze na cestu. Podařilo se nám nakonec získat grant od ministerstva kultury a odletěli jsme. V Hollywoodu se mi strašně líbilo – už jen jít po ulici je námět na tři filmy.

O co ve vítězné Vycpané duši jde?

Cenu dostal v kategorii krátký cizojazyčný horor. Je to dvanáctiminutový snový, surrealistický film, takže se těžko vypráví. Na prvotní nápad, postavu mladíka, který najde mrtvého ptáka, odnese si jej domů a schová do skříně, se pak nabalovaly další a další scény. Závěr filmu není jednoznačný, ptáka přejede auto. Mým oblíbeným žánrem je sci-fi, ale tady mě ovlivnil Andaluský pes Salvadora Dalího a Luise Buñuela.

Kde nacházíte inspiraci?

Obdivuji bratry Coenovy, Siona Sona, Nicolase Windinga Refna či Alejandra Jodorowského. Ovlivňují mě určitě i knihy, mám rád třeba Kerouaca. Hlavně ale inspiraci čerpám „na ulici“. Rád se jen tak projíždím na starém kole po městě.

Co herci, lokace, hudba? A kde sháníte peníze?

Mám výbornou paměť, takže co se týče lokací, jde o exteriéry, kde jsem již byl a zapamatoval si je; jen se tam vrátím a ověřím si, že je to ono. Herci jsou spolužáci, hlavně dva hrají výborně. Hudbu vybírám z toho, na co jsou volná práva, nebo mi ji skládá můj kmotr. Všichni spolupracují víceméně zadarmo. Finance na to nejnutnější sháním všelijak, teď pro nový film mi pár známých přispělo přes Facebook. Vycpaná duše, která vznikala včetně scénáře osm měsíců, přišla na pět tisíc z domácího rozpočtu.

Jste z umělecké rodiny, vaše maminka je malířka, stejně jako váš dědeček Ondřej Pavlík, který spolupracoval třeba na filmu Baron Prášil, pradědeček Václav Pavlík byl také malíř a působil jako scénograf Národního divadla. Kdy začala vaše fascinace filmem?

Pamatuji si, jak mě dostaly StarWars, to mi mohlo být tak pět. V první třídě jsem za vysvědčení dostal foťák, na který šlo natáčet; okamžitě jsem ho přepnul a začal natáčet všechno okolo. Mými prvními „herci“ pak byly figurky lega. Ve dvanácti jsem dostal kameru, se kterou točím dodnes, a začal se zajímat o filmařské postupy, číst knihy, jak film vzniká. V té době jsem se do toho vrhl po hlavě. Film je můj život.

Jaký byl první hraný film?

Ve dvanácti jsem natočil pětiminutový snímek o holokaustu Remembrances. Ale abych pravdu řekl, nebylo v tom nic hlubokého, to téma mě napadlo, když jsme s kamarádem viděli Schindlerůvseznam. Hrozně na nás zapůsobil a začali jsme vymýšlet příběh. S filmem jsem pak vyhrál cenu na Brněnské šestnáctce a festival Černá věž v Českých Budějovicích.

Co točíte teď?

Takový zimní příběh, téměř viktoriánský, ale zároveň postmoderní, s kovboji a tak. Jmenovat se bude Větrný kopec, hotový by měl být do konce roku. Pak chystám svůj srdeční projekt Cahuenga, sci-fi o majiteli erotické videopůjčovny. Nápad přišel v Los Angeles, kde je Cahuenga Boulevard a na něm tenhle divný, stejnojmenný obchod.

Příští rok končíte základku. Kam dál?

Vypadá to, že se mi podaří odjet na rok do Kalifornie; snad to vyjde, mám nabídku stipendia na střední školu se zaměřením na film.