Neomezujme naši svobodu

Prezident Miloš Zeman býval svého času autor mnoha bonmotů. Jeden, který se v devadesátých letech zaryl do paměti, řekl na adresu pravicového kabinetu: „Vláda, která toleruje zloděje a tuneláře, je sama objektivně vládou zlodějů a tunelářů.“ A je třeba říct, že měl pravdu. Proto nezbývá než použít jeho myšlenku: „Prezident, který toleruje extremisty, je sám objektivně extremistou.“ Jestli vám to přijde příliš tvrdé, nezlobte se na Miloše Zemana, on prostě už takto hovoří.

Tím, že se hlava státu postavila 17. listopadu po bok lidí, kteří otevřeně hlásají nenávist k různým skupinám obyvatel a slibují koncentrační tábory pro své oponenty, získává politická scéna nový rozměr.

Kdo s kým a proč

Ve svém inauguračním projevu v roce 2013 Miloš Zeman prohlásil, že „prezident musí bojovat“ proti neonacistům. O dva a půl roku později stojí na pódiu vedle lidí, jako je Martin Konvička, který nejenže má sám silně xenofobní názory, ale na jeho akce chodí i neonacisté nejtvrdšího ražení. Jaký to názorový posun hlavy státu.

Dostáváme se tak do zvláštní situace, kdy je na Hradě muž, který má být reprezentantem našich státních ideálů, ale zároveň se tentýž muž spojuje s těmi, kdo vyznávají ideologii, jež je s těmito ideály v naprostém rozporu.

Proč to prezident dělá, je evidentní. Objevil, stejně jako mnoho jiných politiků, že se mu nabízí téma, které může využít ke svému prospěchu, tedy k upevnění své mocenské pozice. Dosud se mu nepodařilo přesvědčit většinu společnosti,…