Bory a lučiny

Radili mi, nepiš to. Pomůžeš fašounům. Budou tě mít za advokáta šílenců. Ale mně to vlastně přijde jako docela zajímavá historka.

Stalo se už nějak předmětem všeobecného povědomí, že šéf tuzemských islamofobů je původním povoláním vědec přes motýly a navíc docela dobrý. Má to ale jednu pozoruhodnou rovinu, o které málokdo ví. Martin Konvička byl strůjcem největší intelektuální revoluce v současné české ochraně přírody. Což asi vyžaduje trochu vysvětlení.

Totiž, jak by se mělo pečovat o českou přírodu, dřív určovali ponejvíce botanici. Živý svět utváří hlavně vegetace. Proto se tradičně předpokládalo, že musíme především uchovat, řekněme, bukové lesy nebo orchidejové louky. Tím se postaráme také o živáčky, co v nich mají domov. A jak chránit bučiny před proměnou ve smrkové monokultury nebo lučiny před přerůstáním křovím, poradili hlavně rostlinozpytci.

Jenomže asi před deseti lety Konvička v čele party kolegů začal podotýkat, že to nestačí. Posečeme-li louku každý rok sakumprásk od kraje ke kraji, účinně ji uchráníme před buření. Ale nezůstane tam jediný květ, takže motýli umřou hlady. A hodně zvířat k životu potřebuje nejen listnatý les, ale i střídání stinných míst s osluněnými. Pokud chceme krajinu kypící životem, bzučící a švitořící, musíme pečovat nejen o typ vegetace, ale také o něco jako její mikrostrukturu.

Nikoli náhodou s tím přišli entomologové. Motýli, brouci nebo čmeláci jsou na drobnosti citlivější než velká zvířata. Řada lidí v oboru už ledacos…