Dopis z Tokia

Viděla jsem ho několikrát zpovzdálí. Živě konverzoval, rozkládal rukama a kroutil hlavou. Občas si ruce zapřel v bok a naslouchal. Pak jednou řekl „Hello!“ a popojel blíž, aby mi podal vlažnou pravačku. S nedůvěrou jsem zírala do černých neprůhledných očí, které hleděly plaše z bílého bakelitu ve tvaru dětské hlavy. Bělma měnila barvu od zelené po fialovou, ale gestikuloval vláčně, až přátelsky. Robot Pepper má rozeznat lidské emoce a rozhodne se pro nejlepší způsob komunikace. Na tabletu umístěném na hrudi 120 cm vysokého těla, kde by se mělo zrcadlit jeho nitro, byl ovšem jen šetřič obrazovky. Ještě chvíli rozpačitě postál a odjel.

Takové setkání není v Japonsku překvapivé. Zvlášť poté, co premiér Šinzó Abe v létě vyhlásil „revoluci robotů“, čímž měl na mysli hlavně industriální robotiku, která by se měla rychle „z velkých továren rozšířit do každého kouta ekonomiky i společnosti“. Japonci patří v konstruování robotů mezi světovou špičku. Půlka jich pochází právě z Japonska, kde náklonnost k nim sahá hluboko do historie. Mechanické loutky karakuri ningyō, jež vypadaly jako zmenšeniny lidí a dokázaly servírovat čaj, střílet z luku nebo psát kaligrafické znaky, Japonci vyráběli od 17. století. Nikdo se tak nediví, když se humanoidní robot objeví ve veřejném prostoru. Jako jednoho letošního rána, kdy v obchodním domě Micukoši přibyla mezi zaměstnance humanoidní dívka Ajko Čihira. Výrobek firmy Toshiba nosí kimono a tvrdí, že jí je 32 let, stejně jako průměrné zákaznici.…