Válka másel

Máslo zvítězilo. Odborníci na výživu tak nějak nenápadně složili zbraně, přestali v lidech vyvolávat pocity viny, šéfkuchaři ho vytáhli z lednice, nechali trochu povolit a začali tlustě mazat na krajíce. Všichni byli šťastní, že už nemusí jíst Ramu, a chvíli to vypadalo, že už bude vždycky mír. Samozřejmě, byla to iluze. Bylo přece tolikrát ověřeno, že lidé klid dlouhodobě nesnesou. Takže je tu válka másel. Už v ní nejde o to, jestli máslo, ale jaké.

Zaprvé je tu normální máslo. To má různé kvality, odlišnou procentáž mléčného tuku, technologii i cenu, a spotřebitelé vždycky najdou důvod si na něco z toho stěžovat. Můžeme ho však rovnou vynechat – je příliš normální, než aby někoho zajímalo.

Mnohem silnější bažení, slinění a vášně vyvolávají másla gurmetská. Které z nich je to jediné pravé? Jedni se domnívají, že máslo ochucené. Vůdcem kohorty je zřejmě francouzský máslový guru Jean-Yves Bordier. Má na své straně mocnou legendu o tom, jak vyrostl na rodinné farmě, takříkajíc mezi kravskými struky, z nichž jeho děd a otec dojili mléko plné smetany. Dělá teď to, co oni – ze smetany máslo. Stlouká ho, hněte a pak ochucuje – vanilkou z Madagaskaru, citronovým olivovým olejem či mořskou řasou. Jedni ho za to vyznávají, druzí chtějí zničit.

Další armáda bojuje ve jménu „cultured butter“, což lze do češtiny asi nejlépe přeložit jako „máslo vzniklé procesem biologického zrání, při němž z laktózy vznikají kromě kyseliny mléčné další látky, zejména aromatický diacetyl“. Nezní…