Po stopách pražské kavárny

Razítko „pražská kavárna“ se potuluje českým veřejným prostorem většinou neadresně, a že by jej dostal někdo rovnou na čelo, se přihodí spíš výjimečně. Markétě Hejkalové se to ovšem minulý týden stalo, aniž by to jakkoli čekala. Před padesáti pěti lety se sice narodila v Praze, celé dětství však prožila v Brně a dospělost v Havlíčkově Brodě. Vystudovaná finistka a rusistka pracovala jako knižní redaktorka. Pak začala sama psát, na Vysočině založila s manželem nakladatelství a také úspěšný knižní veletrh, který napřesrok oslaví pětadvacet let. Navíc se dostala do mezinárodního centra PEN klubu a pravidelně dojíždí do Brna, kde na Masarykově univerzitě vede překladatelský seminář finské literatury. Zkrátka patří k lidem díky nimž se okresní města mění ze zapadlých nudných lokalit, odkud se každý vzdělanější člověk snaží utéct do Prahy nebo Brna, v centra kultury a společenského života, kam se naopak z velkých měst jezdí.

Letos měl její podzimní knižní veletrh rekordní návštěvnost. Možná i v předtuše důležitosti celé akce se krátce před začátkem ohlásil vysočinský senátor Jan Veleba ze Strany práv občanů, někdejších Zemanovců, a jako velmi důležitá osoba požadoval volnou vstupenku. Dostal ji, víc se mu však Markéta Hejkalová a její manžel nevěnovali. Nebyl čas ani důvod.

Senátor ovšem větší péči čekal a lhostejnost ke své přítomnosti na veletrhu bral jako politicky motivovaný útok. Rozčileně pak ohlásil v médiích, že „dosah ‚pražské kavárny‘ a spřátelených kamarádů (třeba Ztohoven) překročil hranice hlavního města“.

K pochopení kontextu je dobré znát i předchozí Velebovy výroky na tohle téma: Když před rokem rozjížděl petici na obranu prezidenta Zemana, k jehož hlavním politickým spojencům patří, před údajnými útoky jeho odpůrců, mluvil o „povalečích z pražských kaváren“, jejichž nebezpečnost označil za důvod své mobilizace Zemanových stoupenců. Jindy si stěžoval na aroganci a manipulativní praktiky pražské kavárny, aniž by bylo jasné, o co přesně jde.

Nechme teď stranou úvahy, nakolik sedí řeči o povalečích od senátora, který má jen o málo víc než poloviční docházku na parlamentní hlasování. Podstatnější na „případu“ Markéty Hejkalové je to, že politik s prominentním přístupem do médií jen tak pro nic za nic zahrne člověka, který se mu znelíbí, do skupiny lidí označovaných nynějším i předchozím prezidentem za politicky nebezpečné. Nemine týden, aby jí nepřičítali nějaké nekalé úmysly, zákeřné jednání, agresivitu, podlost.

Obvykle je řeč o pražské kavárně, někdy o pravdoláskařích. Václav Klaus začátkem října prohlásil v Lidových novinách, že kritiku své amnestie, po níž se dostali na svobodu tuneláři z devadesátých let, vnímá jako „zneužití pravdoláskovci k neuvěřitelnému souboji se mnou“. Miloš Zeman vidí „pražskou kavárnu“ za téměř každou veřejnou kritikou svého úřadování, za veřejnými nesouhlasnými projevy na mítincích nebo za nedávným vyvěšením trenýrek na střeše Pražského hradu.

Zatímco Václav Klaus při kritice nejmenovaných „pravdoláskařů“ či „elitářů“ vede svůj věčný boj se zbytky odkazu Václava Havla, Miloš Zeman realizuje nebezpečnější, protože úspěšnější ambici: ze všech sil vytváří a opečovává obraz veřejného nepřítele. Něco takového jsme tu měli naposledy před rokem 1990.