Extáze z Putina
To, že je Rusko agresivní, ještě neznamená, že bude úspěšné
Americký zahraničněpolitický establishment se může z Vladimira Putina zbláznit. Jeden komentátor obdivuje „rozhodnost“, která z něj udělala „hlavního hybatele událostí“ na Blízkém východě. Zkušený diplomat zachmuřeně poznamenává, že „se nacházíme v okamžiku, kdy mají Spojené státy v tomto regionu nejmenší vliv od druhé světové války“. Střízlivě uvažující expert prohlašuje, že „ještě nikdy od konce studené války, nebylo Rusko tak agresivní a Washington tak pasivní“.
Je pravdou, že Rusko se k tolika intervencím vně svých hranic neodhodlalo již čtvrt století. Naposledy koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let napadlo Afghánistán a zasahovalo i v několika dalších zemích. I tehdy komentátoři tyto kroky vychvalovali jako znamení, že Moskva vyhrává studenou válku. Jak moc se to Sovětskému svazu vyplatilo?
Syrský kotel
Zahraničněpolitické elity ve Washingtonu se dopracovaly do stavu, kdy zaměňují aktivitu za úspěch. Předpokládají, že v jakékoli světové krizi může a má být uplatněna americká moc, pokud možno vojenská. V opačném případě se jedná o projev pasivity a slabosti.
Podle této logiky jsou Rusko a Írán vládci Blízkého východu. Skutečnost, že se tyto země zoufale snaží udržet nad vodou hroutícího se spojence, není důležitá. Jejich klient, alavitská menšina v Sýrii, reprezentuje pouze 15 procent obyvatel země a čelí sérii smrtelně nebezpečných povstání podporovaných drtivou většinou populace. Írán přichází v Sýrii o obrovské zdroje. A pokud Írán a Rusko…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu