Kdo je tady naivní?

Tahle scéna je ze Södertälje, asi třicet kilometrů od Stockholmu. Přijíždí vlak z jižního Švédska, dva vagony jsou plné uprchlíků a na nástupišti čeká skupina policistů. Vlak zastavuje a v tu chvíli se ozve arabsky, švédsky a anglicky hlášení vítající uprchlíky. Informuje je, že za tři čtvrtě hodiny přijede vlak na hlavní nádraží ve Stockholmu a co tam mohou očekávat. Policisté mezi tím chodí vlakem, některý vytáhne hračku a sedne si na chvíli k dítěti. Jiný vysvětluje rodičům, kde žádat o azyl, jak se dostat na migrační úřad nebo kam se mají obrátit ti, kdo chtějí pouze tranzit.

Co se ve švédské společnosti za poslední měsíc stalo? Asi nejlepším vysvětlením je věta „děláme, co můžeme“. Děláme, co můžeme, abychom usnadnili situaci lidem, kteří utíkají z války a z diktatur. A dělají to nejen úřady, ale i normální lidé. Ve Stockholmu je to poznat všude. V posilovně nám oznamují, že chystají zdarma trénink pro uprchlíky. Kamarádka lékařka jde z práce v nemocnici pomáhat do diskotéky, která slouží jako ubytovna. Když za ní jedu taxíkem, vypráví mi řidič původem z Kurdistánu, jak o víkendu uprchlíkům tlumočil.

„Děláme, co můžeme“ – „Vi gör vad vi kan“ – se jmenuje také organizace, kterou založili moji známí, programátor u Googlu a režisérka, když se o dovolené na řeckém ostrově Lesbos ocitli tváří v tvář tisícům uprchlíků. Každou noc nové lodě a nové rodiny připlouvaly na malý ostrov, kde ani počátkem září neexistovala žádná organizovaná pomoc. Švédští turisté pomáhali…