Spolehlivější lakmusový papírek koaliční stability, než je poslanec Ludvík Hovorka, bychom těžko našli. Pamětníci si možná vzpomenou, že tento nenápadný lidovec proslul za Topolánkovy vlády jako vytrvalý kritik vládních návrhů a že kvůli němu každých pár týdnů už už hrozil rozpad tehdejší koalice ODS, KDU-ČSL a zelených. Politik, jehož občasnou umanutost obtížně rozdýchávali i jeho straničtí kolegové, sedí ve sněmovně pořád, ale dnes o něm téměř není slyšet. „Ono je to totiž výrazně jiné,“ říká Hovorka. „Jak tím, co se nám ve vládě daří prosazovat, tak tím, jak tahle koalice funguje. ODS s námi vůbec nediskutovala.“
Hovorkův klid tak s trochou nadsázky naznačuje, že koaliční roztržka, do které se teď dostali lidovci s Babišovým ANO, nebude mít tak fatální následky, jak by se mohlo z ostrých vyjádření zdát. Ale i když lidovci na odchod z vlády vážně nepomýšlejí, koalici přesto nastávají bouřlivější časy.
Druhý Mnichov
Lidovcům se před dvěma lety do vlády moc nechtělo. Právě po jedné sezoně mimo sněmovnu oslavili návrat do poslaneckých lavic a vedle obav, že vládní odpovědnost tuto znovu nabytou pozici rozkolísá, je brzdilo vědomí vlastního „zelenáčství“. Ve čtrnáctičlenném poslaneckém klubu měl větší zkušenost s vrcholnou politikou právě jen zmiňovaný Ludvík Hovorka, který předtím strávil ve sněmovně dvě volební období. Jenže alternativní varianty vládní koalice by zahrnovaly buď komunisty, nebo rasistický Úsvit, takže vedení KDU-ČSL rozhodlo, že se vládní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
