Věčný dědek

Ve věku 92 let minulý týden zemřel Lubomír Lipský – herec, kterého musel mít snad každý rád. V jeho obličeji se zračilo tolik dobromyslnosti, že snad nikdy neměl scénu, v níž by se doopravdy rozčílil; a rozhodně ne takovou, kde by z něj šel strach. I coby zlý vedoucí samoobsluhy v komedii Ať žijí duchové budil spíš lítost. Zároveň si ho téměř nedovedeme vybavit mladého. Už jeho válečnický princ z pohádky Byl jednou jeden král natočené v padesátých letech působil jako přerostlé dítě.

Lipský dlouho předbíhal svůj věk a vždy vypadal starší, než je. Byl v tom ukryt sám princip herectví – stát se někým jiným, hudravým dědkem či Charleyovou tetou. Byl také dokonalou antitezí ztepilé hvězdy. Předčasné plešatění, jakoby ochablá postava, měkký tenký hlas, ostýchavost, nejisté zakoktávání. To všechno z něj dělalo vzor malého českého uťápnutého člověka, čímž dokázal oslovit široké publikum, a přitom nám nabízel i jakousi slušnější a nevinnější verzi nás samých.

Podobný typ zastupoval třeba Vlastimil Brodský a dnes už se takoví herci hvězdami nestávají. Hlavních rolí ve filmu dostával člen Městských divadel pražských málo. Z dob, kdy ještě nebyl starcem, si ho pamatujeme hlavně coby nešťastného pana Camela z komedie Čtyři vraždy stačí, drahoušku a klauna z komedie Šest medvědů s Cibulkou – které shodou okolností režíroval jeho bratr Oldřich Lipský. Množstvím vedlejších rolí bude patřit k rekordmanům. Jeho zjevení ve filmu, seriálu nebo divadelní…