České švejkyně

Přechylovat, či nepřechylovat ženská jména, toť až hamletovská otázka, alespoň podle reakcí dvou téměř nesmiřitelných táborů – zastánců tradiční češtiny, potažmo „její bohatosti“ na straně jedné, na straně druhé pak těch, kdo říkají, že hlavně díky globalizaci nelze změny v žádném jazyce, ani v tom českém, zastavit. „Žen, které se rozhodnou pro své příjmení bez -ová, bude ve společnosti rychle přibývat,“ odhaduje blízkou budoucnost Jana Valdrová.

V současnosti žena, která se u nás rozhodne pro nepřechýlený tvar svého příjmení, tak může učinit pouze ve čtyřech případech – pokud je cizinka (a hodlá zůstat v České republice), bere si cizince za manžela, rozhodla se žít v zahraničí nebo z důvodu národnosti. Ženy, které tyto podmínky matričního zákona nesplňují, si stěžují, že jsou tak nuceny lhát a uvést například jinou národnost či náboženské důvody. Pokud jakýkoli zákon nefunguje a obchází se, nenastává čas na jeho změnu?

Je bez diskuse, že matriční zákon je z principu špatný, a to z jednoduchého důvodu – žena by totiž měla mít možnost svobodné volby. Pokud se zákon nezruší nebo nezmění tak, že kromě oněch čtyř podmínek bude nabízet i další možnosti, třeba jednoduše „já to chci“, budou se i v budoucnu úředníci a úřednice na matrikách setkávat s Češkami, jež jako svoji národnost uvedou estonskou, polskou, a dokonce i eskymáckou, jako to udělala v pořadu ČT Černé ovce figurantka.