Bomba pro Stalina

Na vrcholu věže vzplálo nesnesitelně jasné světlo. Rázová vlna strhávala konstrukce, zděné domy i těžké stroje, valila se od epicentra jako obrovský příboj zvířeného prachu plného kamenů, klád a kusů kovu. Rotující ohnivá koule mířící vzhůru nabyla nejprve oranžové barvy, pak zčervenala a nakonec se v ní objevily tmavé pruhy, jak do sebe jako vír vtahovala sloupy prachu, cihel a dříví.“ Tak očima přímého účastníka líčí první sovětský jaderný výbuch, odpálený na střelnici u kazašského Semipalatinsku v srpnu 1949, historik Stanfordovy univerzity David Holloway v monumentální knize Stalin a bomba, založené na rozhovorech s pamětníky a na výzkumu archivů po kolapsu Sovětského svazu.

Bezprostředně po explozi objal vrchní kat sovětské říše a toho času i dohlížitel nad atomovým výzkumem Lavrentij Berija přítomné vědce a běžel telefonovat Stalinovi, který měl na úspěchu atomového testu svérázný podíl: před pár měsíci rozhodl, že sovětští fyzikové zůstanou uchráněni dalšího kola čistek, jež se ve vědě právě rozbíhaly, a mohou se dál zaobírat „buržoazními vědami“ – kvantovou mechanikou a teorií relativity, neboť jsou prý důležité pro vývoj bomby. „Nechte fyziky v klidu. Zastřelit je můžeme vždycky,“ řekl Stalin Berijovi. Vznik sovětské atomové pumy, jež se stala jedním ze symbolů bipolárního světa, je tak příběhem…