Šťastní otroci v Holešovicích

Krištof Kintera už toho měl dost. Všech těch otravných telefonátů, všech těch informací, které se na něj odevšad valily, všech těch fotek, klipů a reklam. Postavil si proto pro sebe olověnou schránku, jakýsi protikomunikační osobní kryt. Když už bude potřebovat ven, vezme si na sebe olověný odstiňující skafandr. V dnešní době nepřetržitého masmediálního útoku televizí, internetu, chytrých telefonů a především všemožných sociálních sítí se nelze nápadu na izolační štít moc divit.

Háček je ovšem v tom, že Kinterův Plumbař vznikl už v polovině devadesátých let. Tehdy ještě sochař neměl ani mobil, natožpak aby tu byla nějaká virtuální (ne)přátelství. Na aktuální výstavě Skvělý nový svět v holešovickém DOXu tak tohle dílo připomíná, že současné pocity komunikační přesycenosti nejsou ničím novým. Jen je prožíváme ještě silněji – jak výstava dost výmluvně ukazuje. A s vědomím, že už nám žádný Plumbař nepomůže, protože si bez nich už život vůbec nedokážeme a nechceme představit.

Budoucnost je tady

V historii instituce je to už několikátý projekt, který se snaží společenské jevy pojmenovávat co nejpříměji a zároveň – což snad může i někoho odradit – co nejefektněji. Hodně se o tom nedávno mluvilo v souvislosti s Dismalandem. Postapokalyptický sochařský park v Anglii vzniklý pod dohledem anonymního provokatéra Banksyho zaplnili etablovaní umělci příliš snadno čitelnými díly komentujícími úzkosti a neurózy západního světa, aby je sem jezdili…