0:00
0:00
Jeden den v životě27. 9. 20154 minuty

Jak Haiti (ne)přichází o školáky

Jiří Pasz
Autor: Archiv autora

Ani kohouti, ani osli, ani trubky, ani vúdú, ani dětský křik, ani hřmotné náklaďáky, ale klasicky dotěrný komár mě vítá do probouzejícího se Karibiku. Plesk! Je 7. září, sedm hodin a po rychlé kávě sbíhám dolů připravit se na první školní den v městečku Gonaï-

ves na severozápadě Haiti. Desetimilionová země je jednou z nejchudších na světě a negramotnost se tu odhaduje na 50 procent. Do školy Emmaus St. Joseph chodí něco přes 650 dětí a je jednou z nejlepších v regionu. „Uvidíme, kolik jich nakonec dorazí, koluje tu fáma, že se školy otevřou až po volbách,“ usmívá se sestra Renée z Indie, kterou trochu nudila práce ve Vatikánu, a rozhodla se proto vést zdejší misi.

↓ INZERCE

Volby na Haiti představují spoustu potíží, politika je úzce propojena s drsným světem gangů a v zemi došlo k nárůstu přepadení, únosů a násilí. My jsme měli štěstí, když jsme se po cestě sem ocitli v počínající blokádě silnice a na autě nám málem přistálo pár větších kamenů. Ani status humanitárních pracovníků nám tady nijak nepomůže – i přesto že Arcidiecézní charita Olomouc zde působí už deset let. V Gonaïves platí čeští dárci téměř všechny náklady na vzdělání stovce žáků, rodiče se podílejí z deseti procent, aby se zvýšila jejich motivace udržet děti ve škole. Berou tak školu vážněji.

Červená brána se otevírá a první děti vbíhají do nového školního roku. Ač jsou často jejich rodiče chudí, děti jsou vymydlené, mají čisťounké uniformy a děvčata do vlasů vpletené pestré mašle. Ted je čas vyvěsit vlajku a zazpívat hymnu. Při té všichni zdvihají pravici, což na Evropana působí poněkud komicky, ale lidé tu prostě mají jiné problémy než druhou světovou. Nástup uzavírá kreolský otčenáš. Statistika říká, že jsou tu skoro všichni katolíci. Ale Haiti vládne hlavně vúdú, silná víra v pradávné bohy a magické obřady, které mají nad lidmi moc. Povědomí o vúdú bylo na Západě totálně zdeformováno vlivem hororových filmů, ale člověka stejně trochu mrazí, když na hřbitově vidí na strom přibité bizarní panenky a slyší o obřadech, kde se pije prášek z lidské lebky smíchaný se zvířecí krví. Doufejme, že na děti nic z těchhle kouzel nepůsobí a budou mít po celý rok dobré známky.

Několik prvňáčků trochu vříská, ale to bude nejspíše jen tréma z neznámého prostředí. Fotím průběžně všechno dění a hemžení kolem sebe, mám za úkol dokumentovat. Pár dětí je poněkud více vytřeštěných, než by musely. „Některé si myslí, že na ně míříš pistolí, víš…“ poučí mě Kristýna, šéfka projektu Adopce na dálku. Být dítětem na Haiti očividně není jednoduché. Podvýživa, průjmové a plicní nemoci, malárie, paraziti, špatná voda, nedostupná zdravotní péče, ani se nechce věřit tomu, co všechno tu může číhat na každém rohu. V současnosti je v oblasti na 50 případů lepry měsíčně. Děti navíc často vyrůstají v trochu divokém haitském modelu rodin, muži se moc nechtějí ženit a ženy pak mají často potomky s různými partnery. Děti netráví příliš času v domě, ale venku a na ulici.

Školáci nám teď odcházejí do svých tříd vyzvednout si učebnice. My se jdeme podívat do ortopedického centra. Sestra Blandine prohlíží asi dvouleté dítě, které nechce chodit, matka si neví rady. Naštěstí to tentokrát není nic vážného. Každý den však do centra docházejí mentálně i fyzicky handicapované děti. Na Haiti se jim jinak téměř nikdo nevěnuje. Scházejí pomůcky, berle, protézy, znalosti, zkušenosti. Sestry je nejen prohlédnou a pomáhají s léčbou, ale sem tam se jim podaří zařídit i finančně náročnou operaci v hlavním městě. Po prázdninách dnes otevírá také nutriční centrum pro mladé matky s podvyživenými dětmi. Mohou si sem přijít pro speciální stravu, jež pomáhá děti dokrmit. Ochutnávám balíček dětské výživy zvaný Plumpy a není to špatné – trochu slanější burákové máslo. První den školy pomalu končí a děti vybíhají zpět do pro nás tak zvláštní reality. Nakonec jich přišla více než polovina. Já musím čtyři maličké sestry z Indie obdivovat, s jakým nadhledem a humorem tu vše zvládají a kolika lidem dokážou pomoci. A popřát Haiťanům, ať se s tím vším co nejlépe poperou a mají v životě štěstí. Bon chans Ayiti!

JIŘÍ PASZ,
fotograf


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články