Ani štěňátko, ani geniální podivín

Dvě minuty, po které trvá úvodní záběr filmu, vidíme chlapce, jenž v příšeří poslouchá lomozivou hudbu se sluchátky na hlavě a do toho syká, heká a trhá hlavou. Rozletí se dveře do jeho potemnělého pokoje. „Davide, já tě zabiju, přestaň okamžitě dělat ty zvuky, to se nedá vydržet. Já už toho mám takhle! Já ti říkám, že půjdeš do ústavu!“ supí rozzlobený otec, ač v jeho hlase zní spíše zoufalství než agrese. A snad všichni jeho výhrůžky v tu chvíli chápou.

Tak dlouho obvykle žádnou zbytečnou, opakující se činnost na plátně nesledujeme. S mentálně postiženým Davidem, jenž uteče z domova a bloudí v ulicích Prahy, nás ale čeká ještě dalších sedmdesát minut. „Užijeme“ si ho tolik, jako bychom se jím sami měli stát. Abychom pochopili, jaké to je být autista. Do značné míry jde přitom o nesplnitelný úkol: jak se vcítit se do někoho, kdo má sám problémy s chápáním citů ostatních. Debut Jana Těšitele se nevydal snadnou cestou, ostatně do distribuce jej ani nezakoupila žádná zavedená společnost. Producentka Veronika Kührová jej nabízí kinům pro jednotlivá představení s bonusem, že na debaty po projekci budou jezdit režisér i famózní představitel hlavní role Davida, herec Patrik Holubář.

Ačkoli ve filmu nikdy nezazní, co Davidovi je, měl Jan Těšitel před sebou reálný předobraz z blízkého okolí. Přitom tvrdí, že nechtěl dělat naučné dílo o tom, co je „autismus bez mýtů“ a jak se k dotyčným chovat. „Je to film o osamělosti a hledání místa ve světě,“ uvádí opakovaně. „Nemoc není…