Unesli mě Boko Haram

Les, který se stal pohromou jednoho moderního státu, je temný a téměř neprostupný. Kdo do něj zabloudí, už nikdy nenajde cestu ven, alespoň tomu věří mnoho Nigerijců. Leží na něm totiž kletba z dávných časů.

Les pokrývá větší plochu než Belgie a žije v něm spousta dravců. Tím nejnebezpečnějším je člověk. Přesněji řečeno – muž.

Brutalita sekty Boko Haram se dostala do hlavních titulků světových novin, když její komando v noci ze 14. na 15. dubna minulého roku z internátní školy v Chiboku uneslo 276 studentek. Islamisté je donutili nastoupit na nákladní vozy a odvezli je do lesa, z něhož dívky dodnes neunikly. „Vraťte nám naše dívky“ požadovaly tehdy celebrity z celého světa, včetně první dámy USA Michelle Obamové.

V zajetí Boko Haram jsou dnes drženy tisíce žen a dívek, většina z nich v lese Sambisa a jeho bažinách. Evropští a afričtí státníci vloni organizovali krizové summity na jejich záchranu a Angela Merkelová podpořila západoafrickou vojenskou intervenci. Ovšem šok z únosu rychle vyprchal, protože severovýchod Nigérie leží příliš daleko od mocenských center našeho světa.

Při přípravě této reportáže jsme – autor a jeho tlumočník – hovořili s tuctem dívek, kterým se podařilo ze Sambisy uprchnout. Jejich svědectví dokumentují nepředstavitelné zločiny a navíc dávají nahlédnout do vnitřního života teroristické skupiny, o které má svět jen velmi málo informací. Řada zpovídaných žen utekla na svobodu jen pár dní před naším setkáním. Jejich vyprávění nelze nijak ověřit, ovšem jednotlivá svědectví se podobají.

Sadiya uprchla spolu se svou dcerou Talatu. Je teď v šestém měsíci těhotenství. Otec jejího dítěte ji v lese znásilnil.

Sadiya: Nechali mi jen mé jméno, všechno ostatní mi vzali. Jsem teď někým jiným. To cítím. Jsem někým, koho neznám. Vyrůstala jsem v městečku Duhu ve spolkové zemi Adamawa. Většina tamních obyvatel jsou křesťané, ale my jsme muslimky. Můj manžel býval řidičem, zemřel při nehodě ve svém kamionu. Mám s ním sedm dětí.

Zavedli nová pravidla. Ženy už nesměly chodit pro vodu, to bylo nyní úkolem dětí. Nesměla jsem už ani pracovat na trhu. Ukradli nám zásoby jídla a každé odpoledne jsme musely chodit na výuku islámu před velkou mešitu. Po třech týdnech tam jeden z emírů ohlásil: „Zítra vás začneme provdávat za dobré muslimy!“ Každá žena, jejíž manžel se během měsíce nevrátí z buše, prý bude znovu provdána. Talatu stála vedle mě. Zeptala jsem se emíra, jestli chce provdávat i dívky ve věku mé dcery. Odpověděl mi: „Prorok Muhammad si za ženu vzal sedmiletou dívku.“ Nic jsem mu na to neodpověděla. Jsou chvíle, kdy víte, že musíte mlčet.

Talatu: Nechtěla jsem se ještě vdávat. Křičela jsem, že se nebudu vdávat. Prosila jsem je, ať nás nechají.