Kvóty jsou teprve začátek

Proti návrhu šéfa Evropské komise Jeana-Clauda Junckera na povinné přerozdělování uprchlíků mezi státy EU lze vznést jednu zásadní námitku: není dost ambiciózní. Komise navrhuje, aby se mezi sebou evropské země spravedlivě postaraly o 160 tisíc běženců, jenom Německo přitom mluví o přijetí nejméně 800 tisíc uprchlíků a jenom ze Sýrie jich před válkou utekly zhruba čtyři miliony.

I z těchto čísel je jasné, že Junckerův návrh je především humanitárním a politickým gestem. Pro běžence, kteří již v Evropě jsou, jde o zásadní změnu k lepšímu. Pro evropské státy, které nesou hlavní zátěž migrační vlny, je to zase vzkaz, že je v tom zbytek kontinentu nenechá. Ale i když se z pohledu některých zemí včetně Česka Junckerův požadavek zdá šokující, Evropa se ještě neodhodlala k reakci, která by odpovídala skutečnému rozsahu krize.

Nejčastějším argumentem odpůrců kvót je tvrzení, že přijímání uprchlíků nic neřeší. Tato námitka není pravdivá – přijetí uprchlíků je řešením pro ty, na něž se dostane. Není to řešení spravedlivé, nahrává  „uprchlické elitě“, tedy té části běženců, jež má k dispozici potřebné tisíce eur na zaplacení převaděčům a za jízdenky, zatímco chudší většina zůstává trčet ve stále bezvýchodnější situaci v Jordánsku, Turecku nebo Sýrii. Nejde ani o dlouhodobě udržitelné řešení: přestože navrhované kvóty dnes ve skutečnosti nedosahují řádově ani desetiny procenta evropské populace (jedno procento by znamenalo přijetí pěti milionů uprchlíků), i ochotné Německo či Švédsko nakonec objeví meze své pohostinnosti.