Tygr v bedně

Pane doktore, potřebuji ostříhat drápky,“ vpadl jednoho sychravého rána do ordinace drobný nervózní mužík. Pohlédl jsem mu na ruce a pokrčil rameny. „Ani bych neřekl, drápy máte úplně v pořádku.“ „Né já,“ rozesmál se příchozí. „Můj kocour.“ „A kde ho máte?“ – „Támhle v autě,“ ukázal pán na starou felicii parkující před ordinací. Auto se kývalo ze strany na stranu a uvnitř se míhala šedá, podezřele mohutná šmouha.

„Kocoura asi nemáte v přepravním boxu, že?“ zaskuhral jsem. „No, to né. To bych mu nemohl udělat,“ zhrozil se majitel kocoura. „On je Macíček hrozně citlivý na špatné zacházení.“

Vnutil jsem pánovi na lov kocoura přepravní box, se kterým odkráčel k autu a já jsem se věnoval jiným pacientům. Po dvaceti minutách jsem na Macíčka už skoro zapomněl, když drobný mužík vítězoslavně rozrazil dveře s přepravkou nad hlavou: „Mám ho!“ Zděsil jsem se. „Vy krvácíte! Ošetřím vás!“ „To nic není,“ mávl chlapík rukou a kapkami krve postříkal bílou zeď ambulance.

Postavil na zem krabici, která se okamžitě překulila na bok a začala jezdit po podlaze. Z útrob boxu se nepřetržitě ozývalo hluboké výstražné mručení. „Tak si kočičku vytáhněte,“ povzdechl jsem si a sáhl po kleštích.

„Vytáhněte?“ vytřeštil na mne Macíčkův pán oči. „Zažil jste někdy tornádo?“ „Ne,“ přiznal jsem. „A chtěl byste ho zažít?“ Zahleděl jsem se do jeho světle modrých očí a zatoužil po odchodu do důchodu. „A jak si to tedy představujete?“ usmál jsem se křečovitě. „V krabici se kočce drápky stříhají poměrně obtížně.“ Přišla okamžitá odpověď: „Budete ho muset uspat, věřte mi.“

„Uspat kvůli stříhání drápků? To mi přijde jako zbytečné riziko pro kocoura.“ Z přepravky se ozval zvuk evokující temné noci v džungli. Za mříží se zablesklo velké žluté oko. Oba jsme upřeli zrak na zmítající se přepravku. „Když mluvíte o riziku…,“ zašeptal pán. „Máte pravdu, přispíme ho,“ kapituloval jsem. „Dám mu injekci.“

Se stříkačkou v ruce jsem přistoupil k přepravce, kterou drobný pán vší silou přidržoval na stole. „Budete muset vytáhnout aspoň kousek kocoura,“ nabádal jsem majitele. „Jinak ho neuspíme.“

Mužík na milimetr pootevřel dvířka. Z mezery vystřelila velká packa a rozřízla mu kůži. Akci provázelo nervy drásající vřeštění. Kocour se vší silou opřel do dvířek a málem vypadl z krabice. Natlačili jsme ho mřížemi zpět, ale dvířka nešla zaklapnout, protože do nich z druhé strany naráželo nejméně šest kil rozzuřeného masa.

Odložil jsem injekci. „Chvilku strpení,“ požádal jsem klienta a zašel do skladu. Naštěstí vedle ordinace provozuji obchod s chovatelskými a včelařskými potřebami, tak jsem se zanořil mezi zboží a pátral po vhodném brnění pro boj s rozzuřenou bestií.

Už tak zubožený krvácející pán se k smrti vyděsil, když jsem do ordinace vkráčel ve včelařském obleku a s drátěnou kuklou na hlavě. Jak sebou trhnul, kocour využil příležitosti, rozrazil plastovou přepravku a přistál mi přímo v obličeji. Shodil jsem ho na zem. Kocour se okamžitě zorientoval v prostoru a zamířil do dvířek, která mám vestavěná ve dveřích ordinace ještě z dob, kdy jsem sám měl kočku. Macíčkův pán projevil nečekanou duchapřítomnost, a jakmile kocour strčil půlku těla do otvoru, zajistil uprchlíka padacími dvířky tak, že nemohl tam ani zpátky. „Výborně, držte ho,“ zařval jsem, přiběhl ke kocourovi a píchl mu injekci do zadku.

Jelikož kocour běsnil ze všech sil už nejméně půl hodiny, uspávací látka zapůsobila dost rychle. Za chvíli se šedý obr sám vyvlékl z otvoru a ulehl k nohám svého pána. „Hodný Macíček,“ pochválili jsme zkrotlého polotygra.

Položil jsem spícího kocoura na stůl a opravdu pečlivě mu ostříhal drápky. Pevně doufám, že mu budou dorůstat velmi, ale skutečně velmi, pomalu. Q

Zdeněk Lysý,
veterinář