Málokteré části společnosti jsou tak zranitelné jako sexuální menšiny. Na kom jiném si může většina s pocitem morální i fyzické převahy snáze vylít zlost a léčit mindráky než na lidech, kteří se odlišují v nejchoulostivějším bodě fyzické existence. Vztah společnosti k sexuálním menšinám je tak dobrým barometrem její vyspělosti a civilizovanosti. Češi z tohoto testu vycházejí docela dobře a měli by na to být hrdí.
Postavení gayů, leseb, bisexuálů nebo lidí s nejasnou sexuální identitou samozřejmě není v Česku ideální. Je také pravda, že postup emancipace sexuálních menšin v posledních letech zamrzl. V otázce plnohodnotného manželství nebo adopcí dětí jsme nerozhodnutou společností, v níž se názory lámou téměř přesně na polovinu. Rovněž je možné, že aktivisté bojující za rovná práva menšin budou první odstavec tohoto textu považovat za medvědí službu. Až ale o víkendu vyrazí do pražských ulic česká verze „pochodu hrdosti“, bude se jednat o nejúspěšnější akci svého druhu široko daleko.
Podle průzkumů schvalují tři čtvrtiny české společnosti registrovaná partnerství. Na západ od našich hranic probíhá ovšem neuvěřitelně rychlý postup hlubší emancipace. Letos v květnu si Irové jako první na světě odhlasovali v referendu manželství homosexuálů a hitem sezony bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států, které právo na plnohodnotný sňatek formuluje jako ústavní nárok každého Američana bez ohledu na pohlaví partnera.
To jsou však jenom dva nejkřiklavější průlomy z…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
