Pulitzer za velké vymírání

Kinohi a Barbara jsou velmi nešikovní milenci. On na ni čekává ve své dvoupokojové rezidenci a na její příchod reaguje radostí. Ona na schůzky dochází pravidelně, s oddaností ženy, která našla smysl života. Dál je to trochu složitější.

On je samec havajské vrány známé pod domorodým názvem ʼalala. Ona je ředitelka ústavu reproduktivní biologie zoo v San Diegu. Ptáci nemají penis, ona se ho ale jemně dotýká v oblasti kloaky. On to prý má rád a k intimním okamžikům nepřistupuje pouze pasivně. K vytouženému výsledku, který Barbara Durrantová popisuje jako „vysoce kvalitní ejakulát“, se však dvojice dosud nedopracovala. Těžko říct, jestli schůzky mezi oběma živočichy končí v rozpacích, nebo s filozofickým mezidruhovým nadhledem.

Smutný příběh vypráví v závěru své knihy Elizabeth Kolbertová, americká novinářka z týdeníku The New Yorker. Kniha s názvem The Sixth Extinction. An Unnatural History (Šesté vymírání. Nepřirozený příběh) získala letošní Pulitzerovu cenu v oblasti literatury faktu a v žádném případě nepojednává o zoofilii či jiných deviacích.

Vrány ʼalala jsou příkladem živočichů, kteří to mají nahnuté. Ve volné přírodě už vymřely, zhruba stovka jich přežívá v zajetí, a nemají-li definitivně zmizet, na každé z nich záleží. Kinohi ale vyrůstal sám a vlastně ani neví, že je vrána. Na samice svého druhu hledí nechápavě, zamiloval se prý pouze jednou – do kolpíka, vodního ptáka podobného čápům, s dlouhýma nohama a mohutným lžicovitým zobákem.

Právě proto se nakonec ocitl v San Diegu. „Úkolem Barbary Durrantové je získat si jeho srdce, nebo přesněji jeho gonády,“ píše Elizabeth Kolbertová. Její kniha je o velkém vymírání druhů, ale také o lidech, kteří v dramatické situaci dělají neobvyklé věci.

Druhohorní sportka

Vymírání živočišných druhů ovšem samo o sobě drama není. Plných 99 procent všech živočichů, kteří kdy chodili, plazili se, létali nebo plavali na této planetě, už vyhynulo. Lidé si toho dlouho ani nebyli vědomi. Dnes každé dítě chápe, že plyšový brontosaurus je napodobeninou ohromného tvora, který by ho mohl lehce rozdrtit – kdyby ovšem dávno nevyhynul. Před dvěma stoletími by přitom představa, že příroda včera vypadala jinak než dnes, rozvrátila duševní život většiny dospělých.

Ještě když Carl von Linné v polovině 18. století vymýšlel doteď používaný klasifikační systém, neměl v jeho latinském názvosloví jediného tvora, který by v tu chvíli neexistoval. Příroda byla v lidských představách stabilní a všechny dílky do sebe dokonale zapadaly jako v dnešním puzzle.

Není nejspíš náhodou, že zvrat v lidských představách přišel teprve v chaotických časech Francouzské revoluce. Začátkem dubna 1796 vystoupil tehdejší zaměstnanec pařížského přírodovědného muzea Georges Cuvier s přednáškou, v níž zkoprnělým posluchačům poprvé vysvětlil, že podivné zuby obrovských „slonů“, jež se nedávno ocitly v držení ctihodné instituce, patří zvířatům, která už pravděpodobně nikde neexistují (dnes jim říkáme mastodonti). Jakmile byl nový koncept na světě a vědci pochopili, po čem mají pátrat, začaly jako mávnutím kouzelného proutku z vykopávek vystupovat kosti dalších prapodivných tvorů. Během krátké doby bylo jasné, že život musel kdysi vypadat hodně jinak. Francouzský vědec, který před lidstvem náhle otevřel „svět předcházející našemu“, byl v prvním nadšení nazýván „největším básníkem své doby“.

Jak by ale něco takového bylo možné? O to se vzápětí rozpoutal boj. Ani extravagantní a geniální Cuvier si neuměl představit, že by příroda opravdu mohla být nejistou hrou v neustálém pohybu. Živočišné druhy mu přišly dokonale přizpůsobené právě těm podmínkám, v nichž se vyskytují. Pokud některé z nich zanikly, muselo se stát něco otřesného. „Život na Zemi byl často přerušen strašlivými událostmi,“ napsal Cuvier v jednom svém pojednání. „Nesčetné živé organismy se staly obětí katastrof.“ Katastrofická teorie se v jednu chvíli stala tak populární, že se dokonce mluvilo o pravidelně se opakujících, nevyhnutelných planetárních pohromách způsobených pravděpodobně kosmickými silami. Tím pádem se ovšem Damoklův meč hrozby nevyhnutelného zániku objevil i nad člověkem.

Ale kdeže, oponoval na opačné straně kanálu La Manche mladý geolog Charles Lyell. Ve skutečnosti se v minulosti nedělo nic, co nemůžeme pozorovat i nyní. Tak jako se pomalu, téměř neznatelně proměňuje krajina, proměňují se i její obyvatelé. Lyellova teorie nazvaná nevyslovitelně „uniformitarianismus“ zněla jako útěcha či záchrana. Jejím největším stoupencem nebyl nikdo jiný než Charles Darwin, který na ní založil svou teorii evoluce.

Dnes ovšem víme, že úplnou pravdu neměl ani jeden z vědců. Příroda se skutečně pomalu proměňuje a různé druhy pravidelně zanikají. Jde to velmi pomalu a biologové teď umějí pravděpodobnost zániku spočítat – v případě savců by se například mělo jednat o průměrně jeden živočišný druh za 700 let.

Kromě toho však občas udeří katastrofa a místo jednotlivých druhů náhle zaniknou celé rozsáhlé větve evolučního stromu. Ve známých dějinách Země se už takových dramat odehrálo mnoho, těm největším se říká „velká pětka“ a občas to při nich měl život na planetě opravdu nahnuté: odhaduje se, že při největší katastrofě na konci prvohorního permu zaniklo 75–96 procent všech biologických druhů.

Rozdíl mezi pomalým a skokovým vymíráním je zásadní. Když se prostředí mění pomalu, platí darwinovské přežívání těch nejvíce přizpůsobivých. Když ale zvrat přijde náhle, třeba i doslova ze dne na den, neplatí nic a průběžná soutěž druhů se promění v čistou loterii. Nic v dlouhém evolučním vývoji nemohlo dominantní plazy připravit na to, že se na konci druhohorní křídy planeta střetne s asteroidem. Je zřejmě náhoda, že v takové situaci dokázali přežít malí savci. To, že dnes může mládě nejvyvinutějšího primáta nevinně šťouchat plyšového tyranosaura do zubů, je výsledkem vítězství v planetární sportce.

Jmenuji se Katastrofa

Jisté každopádně je, že pomalé vymírání v současnosti nabralo mimořádné tempo. Obojživelníci, tedy tvorové, kteří pamatují Zemi v dobách, kdy na ní ještě ani nebyli pověstní brontosauři (vědecky správně se jim říká apatosauři), mizí z jejího povrchu 45tisíckrát rychleji, než by podle vědeckých výpočtů měli. Zásadně ohrožených je obrovské množství dalších živočichů. Zánik visí nad třetinou druhů mořských korálů, sladkovodních měkkýšů, žraloků a rejnoků, šestinou druhů všech ptáků.

Nejohroženějšími oblastmi jsou tropy, nejrychleji spějí k záhubě právě obojživelníci. Člověk by během života měl být svědkem viditelných změn či zániku druhů jen zcela výjimečně. Elizabeth Kolbertová cestuje na různá místa planety a vidí zánik všude: ve Střední Americe v posledních letech masově mizejí žáby napadené podivnou houbou. Jenom během několikaměsíční přípravy knihy jeden druh vyhynul úplně, tři další vyhynuly ve volné přírodě a přežívají pouze v zajetí. V Severní Americe dochází z podobných důvodů k mizení tamních netopýrů téměř v přímém přenosu. Vědci, kteří netopýry sčítají, jednoho dne přijdou k jeskyni a zjistí, že místa, kde netopýři „odjakživa“ přezimovali, jsou úplně prázdná a na zemi se povalují hromady mrtvých netopýřích těl.

Jaká síla může vystupňovat pomalý proces do zběsilého tempa? V minulosti to byly výbuchy sopek proměňující klima, změny chemického složení atmosféry v důsledku proměn v rostlinném světě, srážka s kosmickým tělesem nebo – v případě lokálních katastrof – třeba příchod invazního druhu do míst, kde na něj místní druhy nebyly připraveny, jako v případě hada bojgy hnědé (Boiga irregularis), který z Nové Guineje pronikl na mikronéský ostrov Guam a prakticky tam vyvraždil původní populaci.

Dnes je to podobné, byť komplikovanější – s výjimkou srážky s asteroidem jsou ve hře všechny zmiňované proměny a ještě některé další. Příčina změn tentokrát vychází přímo z živočišné říše. Katastrofou je Homo sapiens, který dokázal proměnit chod planetárních procesů do té míry, že se v nejbližších měsících sám chystá přejmenovat svou éru na antropocén – tedy dobu, kdy chod přírody určuje člověk.

Je zbytečné zdržovat se podrobným popisem známých věcí. Každý ví, že člověk rychle mění planetární klima. Zároveň se proměňuje třeba chemické složení oceánů, jehož nejznámějším důsledkem je právě umírání korálových útesů. Korálové útesy jsou ale v mořském světě něco jako oázy života uprostřed pouště – v teplých tropických vodách, kde by toho kvůli nízkému obsahu živin moc nežilo, vytvářejí podpůrný systém pro stovky tisíc až miliony druhů ryb a různých dalších mořských živočichů. Pokud koráli zmizí, zřejmě nebudou sami. Nedávná studie australských vědců přitom ukazuje, že se Velký bariérový útes při pobřeží Austrálie za posledních 30 let zmenšil o polovinu. Podle některých vědců koráli nepřežijí konec století a mohou se tak stát vůbec prvním totálně zhrouceným ekosystémem.

Zároveň někteří vědci již přestávají mluvit o existenci klasických typů životního prostředí, jako jsou tropické pralesy, tundry či savany. Místo nich nyní máme urbanizované zóny, zavlažovanou zemědělskou půdu nebo osídlené lesní porosty. Prostor, kterému jsou zvířata přizpůsobena, se rozpadl na malé, často nepropojené ostrovy. V izolovaných plochách amazonského pralesa přitom probíhá vymírání rychleji než v rozsáhlejších systémech, přičemž na přesných důvodech se vědci zatím neshodli.

Drtivá síla člověka se přitom projevuje už dlouho. Americká autorka se ve své knize staví na stranu té části vědecké komunity, podle níž za vyhubením megafauny – od ptáků moa na Novém Zélandu až po předky dnešních koní na americkém kontinentu – nestojí klimatické změny, ale příchod člověka, který se vždy krajně podezřele časově kryje s náhlým kolapsem populací velkých zvířat. Teorie stojí na tom, že velikost daného živočicha je sice skvělým adaptačním mechanismem, protože velká zvířata zbavuje nepřátel, platí se však za ni pomalou reprodukcí. Pokud se pak náhle v prostředí objeví invazní druh, proti němuž velikost nefunguje – řekněme třeba zvláštní neochlupený lidoop lovící organizovaně v tlupách za pomoci nástrojů –, může se celá populace pod systematickým tlakem relativně rychle zhroutit, jakkoli se to na počátku zdá nepravděpodobné.

Solidní nejistota

Jsme tedy uprostřed šestého vymírání druhů? Je to přece jen trochu složitější.

Jak rychle vymírání vlastně probíhá, je mimořádně těžké odhadnout. Některé výpočty se liší v řádech stovek – od 0,01 po 1,0 procenta druhů ztracených během jednoho desetiletí. A ozývají se také optimistické hlasy. Publicista Stewart Brand například tvrdí, že se biodiverzita v posledních dvou stech milionech let neustále zvyšuje a i smutný osud obřích plazů byl v tomto rozmáchlém pohledu pouhým škobrtnutím. Brand tvrdí, že evoluce ve skutečnosti umí probíhat mnohem rychleji, než si představujeme, a že velká část druhů zvládne také změnu klimatu.

Všechno ale závisí na úhlu pohledu. Zrychlení vymírání a dramatický vliv člověka na prostředí popírá málokdo, otázkou spíše je, ve kterém stadiu se nacházíme. Velmi zajímavé jsou v tomto ohledu texty českého biologa Davida Storcha, který například v článku zveřejněném v časopise Vesmír před čtyřmi lety vysvětluje, že dnes jsme sice ještě ani zdaleka neztratili tolik druhů, abychom mohli svou éru přirovnat k předchozím pěti dramatickým zvratům, stačí však, když budeme v nasazeném tempu pokračovat. „Lze odhadnout, že kdyby současné vymírání pokračovalo stejnou rychlostí dále, dosáhneme rozsahu srovnatelného s masovými vymíráními během pár stovek až pár tisíců let. O moc přesněji to říci nelze, poněvadž počet skutečně vymřelých druhů je příliš nízký na nějakou pořádnou statistiku a u těch ohrožených zase nevíme, zda a kdy skutečně vymřou. I tak je to ale docela varující, zvláště když se nemůžeme spolehnout na to, že civilizační tlak na přírodu se nějak výrazně omezí,“ píše český biolog.

Studená alala

Proto mnohé záleží i na podivných schůzkách paní Barbary s vránou Kinohi a jiných podobných příbězích. Nejhorší statistiky se teď netýkají druhů, které už vyhynuly, ale těch, jimž to hrozí. Elizabeth Kolbertová v jedné z posledních kapitol své skvělé reportážní knihy zavádí čtenáře do jiného výzkumného střediska téže zoo v San Diegu, kde ve zkumavkách v mrazu vyvolaném tekutým dusíkem vědci uchovávají DNA živočichů, jejichž pobyt na Zemi v nedávné době definitivně skončil. I vrána ʼalala má namířeno do jedné z těchto supermoderních márnic, aby v nich čekala na dobu, kdy třeba bude člověk schopen své omyly nějak napravit.

Příběh má však stále otevřený konec. „Právě nyní lidé, aniž by si to úplně uvědomovali, rozhodují o tom, které evoluční cesty zůstanou otevřené a které se navždy uzavřou. Žádný jiný živočich tak velkou moc nikdy neměl a rozhodnutí bude naším navždy přetrvávajícím dědictvím,“ píše Kolbertová v závěru své knihy.

Žádné vyhynutí totiž ještě nebylo úplné, vždy něco přetrvá. Zda by šesté vymírání a kolaps biosféry přežil sám Homo sapiens, vůbec jisté není. Jeden z vědců, které autorka navštěvuje na tropických atolech mezi umírajícími korály, si například myslí, že budoucnost planety ve skutečnosti patří věrnému průvodci člověka: krysám a všemu, co se z nich v budoucnu vyvine.