Jak vybrat školu

Modelová situace: vybíráte školu pro své dítě. Zajímá vás, jak daleko to bude mít z domu, co se v ní naučí, kolik jazyků jej čeká, jakou šanci má dostat se na gymnázium nebo vysokou školu. Samozřejmě taky kolik vás to bude stát a kde jsou vlastně volná místa.

Situace má kostrbaté (nebo jak rád psával Ludvík Vaculík, blbé) řešení. Uděláte si kávu, tři čtyři hodiny budete procházet weby všech relevantních škol a psát si poznámky.

Je i chytré řešení, jenže to potřebuje spolupráci státu. Zřizovatel, většinou obec či kraj, základní data o svých školách má. Pokud se odhodlá zveřejnit je, je snadné vytvořit webovou stránku, kde si naklikáte školu podle svých představ. A pokud se takových zřizovatelů najde víc – dejme tomu, že jim to nařídí ministr školství –, ušetří se spoustě rodičů spousta času. Je dokonce možné, že se lepším výběrem školy zlepší vzdělání dětí.

Vzorek školních dat se minulý víkend objevil na programátorském sletu Prague Hacks (www.praguehacks.cz). Přišli s ním zastupitelé za Prahu 7 a 8. Kromě nich svoje data přinesl pražský Institut plánování a rozvoje, zoo či městská knihovna. Nad nimi tu vznikaly scénáře a weby, které hledají místa k parkování, upozorňují na volné městské byty nebo ukazují přesné polohy vozidel městské dopravy. Další vám prostřednictvím mobilu řekne, jak nebezpečným místem – z hlediska kriminality – zrovna procházíte. A vítězný projekt Naše školy chce pomáhat rodičům s výběrem vzdělávacího ústavu pro jejich dítě. Chvíli si na jeho výsledek ovšem počkáte, zatím je hotový pouze prototyp.

Stejně pragocentrická jako minulý odstavec je i česká scéna otevřených dat. Kromě hlavního města zveřejňuje svoje data ve strojově čitelném formátu a se svobodnou možností přístupu pouze Děčín, ačkoli to skoro nic nestojí. Ukázat veřejnosti svoje šuplíky a disky je pro úředníky přitom možná nepříjemné, ale nutné. V porovnání s progresivní Británií či stoprocentně elektronickým Estonskem totiž jako obvykle míříme na periferii Evropy.

Autor je datový novinář Českého rozhlasu.