Důkazy, které necinkají

Tři tisíce osm set devadesát pět nevinných, dva lidé denně. Přesně tolik jich bylo v posledních pěti letech odškodněno tuzemským ministerstvem spravedlnosti za nezákonná stíhání, vazbu a odsouzení. Zhruba třikrát více na jednoho obyvatele než přes hranici v Německu.

Stejným argumentem jako čísla může být veřejně probíraný případ Lukáše Nečesaného, který podle názoru Nejvyššího soudu nemohl spáchat pokus o vraždu, za nějž byl odsouzen ke třinácti letům vězení. Poznání, že policie, státní zástupci i soudy se spoléhají na důkazy, jejichž kvalita může být pochybná, začne podle právníků měnit justiční praxi. Justiční omyl se stává běžnou součástí debat o tuzemské spravedlnosti.

Osobní pohled

Když Martina (27) otočila klíčkem ve startéru, někdo otevřel dveře u místa řidiče. Poslední, co mladá žena v životě uviděla, byly nohy a na nich boty značky Salomon. Než stačila zvednout oči, vchrstl jí někdo neznámý do obličeje kyselinu sírovou. Martina útok přežila – slepá, s těžkými popáleninami, depresemi a hlubokým psychickým šokem. Před třemi týdny si za tento zločin vyslechl zatím nepravomocný rozsudek třiadvaceti let vězení Jan Dubský, někdejší přítel oběti.

Je tu ale jedna potíž. Jan Dubský od začátku tvrdí, že věc nespáchal, a dívka ho nepoznala. Rozsudek stojí na nepřímých důkazech. Stejné nebo velmi podobné boty, jaké dívka viděla, měl Dubský ten den na sobě a byla na nich skvrna od kyseliny. Podle znalců Dubský na internetu vyhledával informace o kyselině sírové a zjišťoval, zda chemikálie může zabít. Na klice auta byla jeho pachová stopa a činu odpovídal jeho psychologický profil – útok byl veden podle znalců s chladnou agresivitou a Dubský prý takový je. Na dobu útoku neměl alibi a byl tu i motiv – chtěl se pomstít dívce, která ho opustila. Fakt, že jí po rozchodu často volal, přivedl policisty původně na jeho stopu.

Důkazy proti Dubskému však nejsou nevyvratitelné. Boty značky Salomon nosí hodně lidí a kyselinou si je Dubský potřísnil podle svých slov doma při čištění odpadů. Navíc skvrna po kyselině na jeho botách neobsahovala na rozdíl od té na dívčině oblečení olovo. Obhajoba tvrdila, že nešlo o totožný druh, znalci však uvedli, že v kyselině na botách nemuseli olovo najít jen proto, že ukáplo příliš malé množství. Dubský přiznal, že na svém internetu skutečně hledal údaje o kyselině, nicméně až po útoku, aby zjistil, jak moc bylo jeho bývalé dívce ublíženo. Znalci IT nedokázali přesně určit, kdy Dubský informace o kyselině hledal, určili rozmezí 17.–19. listopadu 2013, útok přišel 18. listopadu. Pachovou stopu mohl Dubský na autě zanechat před rozchodem, protože auto často řídil. Není v možnostech tohoto článku popsat případ důkaz po důkazu, jak to slyšel soud – který poté „na základě uzavřeného řetězce nepřímých důkazů“, jak zní právní terminologie, došel k závěru, že Dubský je vinen.

K přesvědčení o vině došel ovšem soud i v případě Jana Šafránka, který byl v roce 1993 odsouzen k jednomu roku vězení za znásilnění. I Šafránek až na jedno přiznání pod tlakem těsně po zadržení vinu popíral a odsouzen byl na základě nepřímých důkazů, jež podle soudu svědčily proti němu.

Pro Šafránka nebylo největším trestem vězení, ale další život doma na vsi, kde jím jako sexuálním násilníkem dlouhé roky pohrdali a stal se z něj zoufalý a velmi uzavřený muž. Cejch by mu zůstal dodnes, nebýt vytrvalosti jeho sestry. Ta se v roce 2006 obrátila na detektivy z Hradce Králové, kteří v tu dobu zatkli muže, jenž měl znásilnit sedm žen způsobem podobným tomu,za který byl odsouzen Šafránek. Detektivové Milan Jušta a Michal Hynek Šafránkovu sestru nejen vyslechli, ale překontrolovali i čtrnáct let staré důkazy. Zjistili šokující věc: tehdejší znalci úplně přehlédli, že jeden z údajných důkazů Šafránkovy viny ve skutečnosti jeho vinu naprosto vylučoval. Pachatelovo sperma nalezené na oblečení oběti bylo sice stejné krevní skupiny, jako byla ta Šafránkova, ale v tom to právě bylo. Šafránek je totiž současně jistou lékařskou raritou – jeho krevní skupina se nedá zjistit z jiných tělních tekutin než z krve. Pokud by tedy bylo sperma jeho, nedala by se z něj zjistit krevní skupina. Šafránek byl proto nakonec osvobozen a před dvěma lety dostal za nezákonné odsouzení skoro pět milionů korun odškodného.

Malá odbočka a současně ilustrace, jak zapeklité věci jsou: Šafránkovi zachránci, důslední detektivové Jušta a Hynek, jsou ti samí, kteří vyšetřovali případ Lukáše Nečesaného, a nyní se tedy zásluhou rozhodnutí Nejvyššího soudu ocitli v roli minimálně nepořádných policistů, kteří za důkaz brali jen věci svědčící o vině Nečesaného.

„Řetězec nepřímých důkazů je něco, co hodně stojí na výkladu znaleckých posudků, svědeckých výpovědí, tedy na subjektivním pohledu soudce. A všichni jsme lidé a všichni děláme chyby,“ říká obhájce Tomáš Sokol. V Česku je ročně vyneseno na třicet tisíc rozsudků, případy postavené na nepřímých důkazech znalci řádově počítají na tisíce. Často se týkají i těch nejzávažnějších násilných trestných činů, kde by měl být enormní zájem dostat do vězení skutečného nebezpečného pachatele.

Justice usvědčená DNA

Mezi jasné přímé důkazy počítají právníci například očitá svědectví několika svědků, neodvolané přiznání pachatele, kamerové záznamy nebo, literárně řečeno, když pachatel ještě drží v ruce kouřící zbraň. „Většina znaleckých posudků, stop nalezených na místě činu, jsou nepřímými důkazy, a když se začnou spojovat, mohou ukázat pachatele. Jen mohou,“ vysvětluje další známý advokát Tomáš Gřivna.

Ono „mohou“ znamenalo třeba v Šafránkově případě fakt, že byl viděn v blízkosti místa činu, jeho první zmatené a při dalším výslechu hned odvolané přiznání, krevní skupina, psychologický profil a neexistence prokazatelného alibi. Soudci to k vynesení odsuzujícího rozsudku stačilo, ale stala se chyba.

„Šafránek byl mimořádně odfláknutá věc,“ říká dnes obhájce a senátor Václav Láska. „Nepochybuji však, že často za takovým výsledkem může být i snaha policistů – třeba neúmyslná–najít důkazy pro něco, co bych nazval jejich vidění případu. V případě Nečesaného se jim asi hodil pachatel – neukázněný a problémový mládenec–, a tak hledali důkazy proti němu,“ dodává Láska.

Pro počínající českou debatu o křehkosti nepřímých důkazů může být pobídkou právě diskutovaná americká zkušenost. Tamní právníci sdružení ve spolku Innocence Project už žádné Láskovo „asi“ nepoužívají. Během čtvrtstoletí existence svého projektu shromáždili stovky důkazů, že na základě špatné práce expertů a jejich subjektivního, v neprospěch domnělého pachatele manipulovaného svědectví končí za mřížemi řada nevinných. Nicméně i právníci ze sdružení začínali v roce 1992 jen s pochybnostmi a dnešním českým „asi“.

Počátky projektu spadají do let, kdy v mnoha amerických případech začala jako důkaz rozhodovat DNA. V roce 1985 tak byl po třinácti letech v kriminále osvobozen muž odsouzený k šestatřiceti letům za vraždu, k níž se nikdy nepřiznal, ale z níž ho usvědčovala přítomnost poblíž místa činu a totožná krevní skupina. Na žádost obhájců byla v roce 1985 provedena tehdy revoluční DNA analýza vzorku krve z místa činu a ta muže jako pachatele vyloučila.

Případ tehdy zaujal mladého právníka Petera Neufelda, který další roky pátral po podobných nevinných. V roce 2000 dostal Neufeldův Innocence Project z vězení prvního nevinného (muže odsouzeného k dvaceti dvěma letům za brutální znásilnění).

O dalších dvanáct let později se Neufeld sešel s novináři z listu The Washington Post a předal jim zjištění svého spolku o omylech znaleckých analýz. V listu potom vyšel obsáhlý článek a inspekce FBI začala na jeho základě opravdu prověřovat podezření z chyb svých expertů a došla k ohromujícím číslům. Vyšlo najevo, že znalci z FBI dlouhodobě zkreslovali znalecké posudky týkající se forenzních analýz vlasů. Z 268 prověřovaných expertiz jich bylo 257 manipulováno ve prospěch žaloby. U rozboru vlasů – stejně jako třeba u rozboru písma – totiž vycházejí znalci z určitých znaků a podle počtu shod znaků interpretují, komu písmo či vlasy patří. „V řadě znaleckých oborů nejde o tvrdá jednoznačná data, ale o subjektivní posouzení různých znaků znalci,“ říká uznávaný český genetik a soudní znalec Daniel Vaněk. „Jejich zjištění jsou přeceňována a vydávána za přesnější, než můžou být,“ dodává.

Po dalších, letošních, článcích v americkém tisku začala FBI prověřovat dohromady dva tisíce případů, v nichž mohlo jít o pochybné a zkreslené expertní posudky – počínaje grafologií a konče posudky „shody chrupu“. Výsledky zatím nebyly zveřejněny.

Vlasy se neuchovávají

Případ Šafránka a možná i Nečesaného ukazuje, že podobná pokřivení mohou hrozit také v Česku.I letmá a rychlá rešerše médií vyjevuje desítky závažných případů, v nichž se pachatel nepřiznal, nejsou proti němu přímé důkazy a je odsouzen k mnohaletému vězení na základě těch nepřímých. Třeba ani slavný případ údajného vraha devítileté Aničky z pražské Troje není jednoznačný. Muž byl policií před skoro čtyřmi lety obviněn ještě před nálezem těla – byl vídán na místě činu, v telefonu měl stažené porno a na nalezeném dívčině batohu byla stopa jeho DNA –, a protože soudce se domníval, že proti němu není dost důkazů, odmítl jej vzít do vazby. O půl roku později se tělo mrtvé dívky našlo a muž byl vzat do vazby, aniž by policie sdělila, že má proti němu další důkazy, než byly ty, které předtím soudci na vazbu nestačily. Ve vězení se údajný vrah po třech dnech oběsil a zanechal dopis, v němž vinu popírá. Policie však případ uzavřela s tím, že s „nejvyšší pravděpodobností“ vraždil obviněný muž.V závěrečné zprávě uvedli už zmíněné důkazy z doby před nálezem těla: druhovou shodu vlasu a chlupu na oblečení nalezené Aničky s profilem obviněného muže. „Muž byl s nejvyšší pravděpodobností pachatelem činu,“ uzavřeli tehdy státní zástupci případ. „Ano jen pravděpodobně, ale uzavřelo se to hlavně proto, že žádný důkaz nenaznačoval, že by to mohl udělat někdo jiný,“ říká Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman

Chyby nebo možné manipulace ve prospěch žaloby by se mohly dát odhalit z analýzy případů, v nichž byli lidé v Česku za posledních pět let osvobozeni a dostali odškodné. Skoro čtyři tisíce případů může být výmluvnou zkoumanou skupinou. Jenže podle tiskového mluvčího ministerstva spravedlnosti Jiřího Hovorky se ze statistiky „nic bližšího nedá zjistit“. Ministerstvo totiž plošné číslo nemá rozděleno, takže neví, kolik lidí bylo odškodněno za nezákonnou vazbu nebo za nezákonné obvinění či odsouzení. Není jasná ani struktura trestných činů, za něž byli souzeni, a údajně se nic neví ani o důvodech osvobození.

Podle nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana se osm procent tuzemských obviněných dočká zastavení stíhání nebo osvobozujícího rozsudku. „Čísla z USA mne až tak z křesla nezvedla, nevylučuji tu chyby a justiční omyly, ale nemyslím, že jich tu bylo tolik jako v USA,“ tvrdí Zeman. Přiznává však, že pro své přesvědčení nemá nic jiného než víru v náš justiční systém.

„Jak jsem říkal, všichni jsme omylní. Jak moc jsou omylní soudci nebo soudní znalci, nejde v Česku zjistit tak, jak to udělali v USA,“ vysvětluje Tomáš Sokol. V Česku totiž neexistuje zákon, který by přikazoval uchovávat důkazy z místa činu, jako jsou třeba vlasy, nehty či krev, nebo vražedné zbraně a další věcné důkazy. Uchovávají se jen písemné znalecké výklady, tedy interpretace toho, co bylo nalezeno na místě činu. „Pokud se uchová věcný důkaz, je to spíš náhoda než úmysl,“ říká Václav Láska.

Trpělivost přináší růže a možná i svobodu

Po takovém popisu nevypadají šance českého přezkumu možných omylů příliš optimisticky, ale když tady před měsícem byl na návštěvě jeden ze zakladatelů Innocence Project Mark Godsey, hýřil optimismem. „My jsme na problém nevinně odsouzených lidí upozorňovali roky, než se nejmocnější policejní sbor na světě začal našimi připomínkami zabývat. Osvědčila se například naše spolupráce s právnickými univerzitami. Studenti udělali spoustu nadšené práce a přispěli k tlaku na prověřování,“ uvedl pro web Hlídací pes věhlasný právník.

Dobrovolná studentská „právní klinika“ tady existuje zatím pouze na univerzitě v Olomouci.„Znám Innocence Project a všichni to tu považujeme za skvělé téma,“ sděluje profesionální právnička z kliniky Lucia Valentová, „ale zkoumání justičních omylů je zatím nad naše časové i praktické možnosti, soustředíme se především na poradenství nemajetným klientům.“

Odborníci navrhují jako prevenci proti justičním omylům řadu drobných reforem, od zvýšení profesní úrovně soudních znalců až po změnu zákona, jenž by umožňoval lepší zkoumání uzavřených případů – měla by se zjednodušit možnost obnovy procesu a hlavně by při obnově nerozhodovali soudci, kteří předtím vynesli odsuzující verdikt.

„Je neuvěřitelné, že se tu neuchovávají věcné důkazy, ale jen znalecké posudky o nich. Hlavně poté, co přišla DNA a ukázala, jak mohou být ty věcné důkazy vratké,“ říká Václav Láska. „Myslím, že uchovávání věcných důkazů po nějakou dobu by mělo být zákonnou samozřejmostí, a jako senátor to zkusím navrhnout.“