Český, nikoli bruselský diktát

mytického pojmu „bruselský diktát“ se stala pevná součást tuzemské veřejné debaty. Schová se pod něj naprosto cokoli, i když to s „Bruselem“ ani s čímkoli připomínajícím diktát nemá nic společného. Nevymahatelná doporučení profesních skupin, dosud neschválené návrhy Evropského parlamentu, iniciativy komise, kterou odmítají členské státy, a tudíž nikdy nezačnou platit – to vše se tu pečlivě eviduje jako hrozby „z Evropy“. Zvláště rádi mají ten odkaz čeští politici či úředníci, protože se skrze vysvětlení, že něco nepopulárního dělají ne z vlastní vůle, ale kvůli příkazům z Bruselu, pohodlně a velmi snadno skryjí před voličským hněvem a uniknou odpovědnosti.

Proto si mimořádnou pozornost zasluhuje studie týmu expertů Právnické fakulty Univerzity Karlovy, na niž minulý týden upozornily Lidové noviny. Autoři se v práci soustředili na analýzu způsobu, jakým tuzemské úřady převádějí do českého práva směrnice Evropské unie. Při rozboru čtrnácti případů zjistili, že české orgány celoevropská rozhodnutí buď zmírňují, nebo zpřísňují, každopádně však podstatným způsobem upravují. Kritizovaná nařízení tak velmi často nepocházejí z dílny „bruselských byrokratů“, ale od – mimochodem mnohem početnější – kliky úředníků tuzemských. Jeden příklad za všechny: od loňského podzimu platí pro majitele bytů povinnost instalovat měřidlo na každou tzv. stoupačku, která přivádí teplou vodu. Nezdá se to, ale zejména u starších bytů může takový požadavek představovat náročné stavební úpravy a relativně velké finanční náklady. Samozřejmě – napadlo to Brusel, pomrkávaly při oznámení věci české úřady. Jenže v původní směrnici EU se o plošné povinnosti nic nepíše, naopak rozumně navrhuje, aby se vodoměry instalovaly jen tam, kde to bude „technicky možné, finančně únosné a úměrné potenciálním úsporám energie“. Befel bez výjimky z věci udělalo až české ministerstvo průmyslu a obchodu. Takto v minulosti vznikla řada nařízení přičítaných EU: s již legendární povinností balit jednotlivé koblihy do igelitových obalů kupříkladu před lety přišel nikoli Brusel, jak se tu tvrdilo,ale české ministerstvo zdravotnictví.

Národní byrokracie a politická reprezentace dotvářejí evropskou legislativu ve všech zemích EU. Více se jim však daří ve státech se slabší veřejnou kontrolou, protože tato praxe vytváří ideální podhoubí pro lobbisty nejrůznějšího druhu. V tichosti a v zákulisí se vyjedná změna pravidel, po původci změn však nikdo nepátrá, protože přece všichni vědí, kdo za to může: Brusel! V širším kontextu pak má tento fenomén ještě jeden podstatný důsledek. Regulérně podkopává důvěru Čechů v Unii, přitom pro prosperitu či bezpečí naší země je členství v EU životně důležité.

Nakolik pak může víra v euromýty zásadně ovlivnit evropskou budoucnost státu, nakonec uvidíme už zanedlouho ve Velké Británii, až budou zastánci setrvání země v EU během kampaně dokola – a nejspíš marně – vysvětlovat, že pozastavení se organizace na ochranu zvířat patřící pod Radu Evropy, která nemá s Evropskou unií nic společného, nad divokým křížením některých psích plemen, opravdu neznamená to, co tak vytrvale hlásali tvůrci eurolegend: tedy že Brusel chce královně zakázat psa.