Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura

Ke snídani teplá polévka, aby se rozehřál organismus. Navrch hlt pálenky, aby na vás během práce něco neskočilo. A přes den hlavně pivo, abyste něco nechytili z potoční vody. „Ještě v 18. století bylo u nás piva i vína konzumováno několikanásobně více než dnes a odborníci většinou soudí, že tyto nápoje je třeba považovat za nezbytnost ve skladbě stravy z důvodu přísunu kalorií, enzymů a dezinfekčního účinku alkoholické složky,“ píší autoři publikace Lidová kultura, která vyšla jako čtvrtý svazek tematické řady Velkých dějin zemí Koruny české.

Majitel nakladatelství Paseka Ladislav Horáček musí být spokojen. Nejen kvůli tomu, že kolektiv deseti autorů tak vyzdvihuje jeho milovaný pěnivý nápoj. Ale hlavně proto, že jeho kmenový literární projekt v podobě devatenáctisvazkových encyklopedických Velkých dějin a navazujících tematických knih přináší další vědomostní kalorie do řad zdejší široké veřejnosti.

Po publikacích věnovaných architektuře, kriminalitě a cestování máme před sebou sumu shrnující sám základ naší národní identity. Totiž lidovou kulturu. Hned v úvodu sice autoři píší, že budou pracovat „do značné míry s kulturou reziduální, či dokonce ,mrtvou‘“ – protože některé jevy u nás přetrvávají kontinuálně, ale moderní doba tradiční život na venkově zásadně proměnila. Nicméně tahle kniha se nečte jako nekrolog za něčím, co zmizelo, ale jako zpráva o něčem, co v sobě máme hluboce zakořeněné. A přestože má publikace stostránkový poznámkový aparát a používá spoustu odborných termínů, je to vzrušující čtení.

Zkoušky poctivého spaní

Autoři to berou z gruntu. Respektive od gruntu: s mírnou nadsázkou se dá říci, že díky jejich detailním popisům si čtenář může postavit vlastní roubenku a uspořádat ji podle dávných pravidel. V úvodní části o hmotné kultuře se totiž dozví, kde spala čeleď, jaké místo měl u stolu hospodář, jaké činnosti náležely jeho ženě, proč si přes zimu drželi dobytek ve světnici, kdy si (a že to bylo hodně pozdě!) konání potřeby nad hnojištěm zpříjemnili aspoň krytou budkou.

Ke hmotné kultuře totiž patří i každodennost. Čili vše, co se týká odívání, stravy či hygieny. I té náleží důležité místo, protože právě vztah předků k hygieně dost upravuje náš romantizující obrázek o idylických podmínkách před vznikem současné globální vesnice. Tak kupříkladu: zvyk čistit si zuby se u nás rozšířil až od poloviny 20. století, což platí i pro nošení spodního prádla. „Běžné byly exkrementy malých dětí na podlaze, plivání na podlahu při kouření a kašli. Takovému znečišťování se však v místnosti nevěnovala zvláštní pozornost, neboť na jaře a v létě se v obytných prostorách běžně pohybovala drůbež.“

Intimní rozměr hmotné kultury každodennosti pak samozřejmě naznačují i stránky věnované dřívějšímu sexuálnímu životu. Stručně řečeno, ten byl dlouho vnímán jako kolektivní statek, na jehož správu dohlížela celá obec. Její představitelé ostatně mohli po domech provádět takzvané zkoušky poctivého spaní, aby dorost nepřišel k úhoně. A pokud se tak stalo, musela se dotyčná dívka při bohoslužbách postavit před kostel se slaměným věncem s nápisem „Vítám vás do kostela, zlého jsem se dopustila“.

Přitom za starou pannu se žena považovala už v osmnácti – pokud ještě nebyla ochotna či schopna zplodit jednoho z očekávaných šesti až devíti potomků, což byl na venkově do roku 1900 průměrný počet dětí na jednu rodinu. Snad dotyčnou mohl odradit průběh veselice: „Hlavní postavou svatby byla nevěsta, od níž se požadovalo, aby byla pasivní, chovala se vážně, důstojně, nesmála se, nezpívala, klopila oči a hodně plakala.“ Není divu, když byl vrcholem veselky žertovný výstup, během něhož byla nevěsta připodobněna k jalovičce (tedy krávě mladší šesti měsíců) a symbolicky prodána novému „majiteli“.

Shazování kozla

Když už jsme u hospodářských zvířat. V současných debatách o „barbarských“ zvycích odlišných kultur by nemělo zapadnout, že se u nás až hluboko do 19. století uchovala tradice řeznické slavnosti shazování kozla. Na svátek sv. Jakuba se na návsi odsoudil kozel, vytáhl se za provaz na vysokou budovu a z ní byl za nadšení přihlížejících shozen na ulici. Pokud náhodou přežil, řezník ho dorazil, pak uvařil a připravil k hromadné konzumaci.

V těchto místech jsme už v kapitolách věnovaných duchovní kultuře. Stěžejní část sice zabírá popis rozdílů mezi životem katolíků a evangelíků, ovšem prostor dostávají i ozvěny magických praktik. Například dodnes používaná fráze „nasadit někomu psí hlavu“ odkazuje k rituálu, kdy byla hospodáři – v touze zdiskreditovat ho před sousedy – do domu podstrčena hlava chcíplého psa. Uživatelé LSD pak jistě ocení, že polykací obrázky s veselými kreslenými symboly se u nás aplikovaly už kdysi dávno proti nemocem a strastem.

Monumentální svazek plný dokumentárních fotografií zabírá v pěti hlavních oddílech (hmotná, duchovní či slovesná kultura) období od pravěku až do 20. století. Závěr patří právě hudební, taneční a výtvarné kultuře. Tedy fenoménům, jejichž obnovování v původních svérázných rysech se v dnešní době těší sílící popularitě.

Nejen staromilcům se ovšem mohou hodit informace, kdy se u nás prosadila dechovka, na co za normalizace navazovalo domácí umění chatařských kutilů, proč není vhodné na svatbě předvádět žabský tanec (ano, napodobují se při něm kopulační pohyby bezocasých obojživelníků) nebo proč se v závodních jídelnách před rokem 1989 bezmasá strava podávala kdykoli, jen ne v pátek.

Dodejme ještě, že autoři publikace nepomíjejí fakt, že na našem území nežijí, respektive nežili jen milovníci knedlíků. I díky tomu, že svazek přináší svědectví o vesnickém životě českých Němců, Romů a Židů, měl by se v každé domácí knihovně svým hřbetem čestně vyjímat podobně jako celé Velké dějiny zemí Koruny české.

Kolektiv autorů: Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura
Paseka, 802 stran