Číslo 27 v Bělé pod Bezdězem

Dnes mám mimořádnou příležitost doprovodit právničku Organizace pro pomoc uprchlíkům do Bělé pod Bezdězem, kde tato organizace každé pondělí pomáhá cizincům v tzv. detenci, což je vlastně vězení pro ty, které chce náš stát deportovat ze země. Podle evropských směrnic mají ze zákona právo na bezplatnou právní pomoc, a proto jsme tady. Vyrážíme v osm hodin ráno z Prahy v doprovodu Britky somálského původu Iman, která nám bude tlumočit.

Přijíždíme k pečlivě střeženému a vysokým plotem obehnanému komplexu budov ministerstva vnitra a předkládáme povolení ke vstupu. Musíme asi 30 minut počkat, předběhla nás návštěva příbuzného jedné syrské rodiny, která skončila za mřížemi v Bělé namísto ve vysněném Německu. Příbuzný, který cestoval do Bělé 700 km, neustále opakuje, jak můžeme zavírat do vězení malé děti, když jediným „proviněním“ jejich rodičů byl útěk před Islámským státem přes Maďarsko za ním do Německa. Zkouším mu vysvětlit, že nejsem pracovníkem ministerstva a také pravidla dublinského nařízení, která nutí uprchlíky setrvat v první zemi  EU, do níž vstoupili. Při pohledu na celou rodinu s dětmi se stydím za naše úřady a nechápu, proč Maďarům, kteří mají 40krát více azylových žádostí, důsledně vracíme každého uprchlíka, jenž tam má zaregistrovány otisky prstů, když víme, že ta samá rodina zkusí proklouznout do Německa znovu. A všechny ty policisty, ostrahu a letecké transfery platíme ze svých daní.

To již ostraha vede první skupinu somálských běženců, které chtějí české úřady vrátit do Rakouska, protože je policie „zachytila“ u výstupu z autobusu v Praze na Florenci ještě s jízdenkou z Vídně. Utíkají prý před krutostmi milicí Šabáb. Všichni připluli do EU na lodích z Libye do Itálie a pak se dostali do Rakouska. O cestě do Itálie ani pobytu v Libyi mluvit nechtějí. Někteří z nich jen říkají Iman, že na moři to bylo strašné, v Libyi je okradli, některé zbili.

Raději se bavíme o budoucnosti. Mnoho z nich má v ruce papírek s adresou a kontakty na příbuzné ve Švédsku, v Norsku a Německu. Zjišťujeme, jak blízké jsou tyto příbuzenské vazby, jestli by se na základě sloučení rodiny nemohli dostat za příbuznými legálně. Bohužel to nepůjde, jedná se o strýce, tety či dospělé sourozence. Vysvětlujeme jim tedy, že bude lepší nebránit se transferu do Rakouska, protože tam by aspoň neměli být uvězněni. Odcházejí relativně spokojeni. Přicházejí další skupinky Somálců se stejnými příběhy. Někteří z nich jsou ještě nezletilí bez rodičů, a měli by tedy být umístěni ve speciálním Zařízení pro děti-cizince v Praze. Snažíme se jim výhody tohoto zařízení vysvětlit. Jako nezletilí mají větší šanci zůstat natrvalo v Česku. Kromě dvojice zjevně vyčerpaných šestnáctiletých kluků o to nikdo z nich nestojí. Alespoň jim předáváme kontakt na právníka specializujícího se na pomoc dětem, a bereme si od nich všechna rozhodnutí cizinecké policie.

Seznam se jmény uprchlíků, kterým jsme ten den poskytli naši spíš právně-psychologickou podporu, se rychle plní. U čísla 24 a 25 se ještě naposledy zapotíme. Přichází Bělorus, který si stěžuje na špatnou lékařskou péči v detenci. Opakuje, že si stěžoval na místní lékařku, a ta mu teď odmítá vydávat léky na epilepsii. To je silná káva i pro nás a budeme muset tento problém řešit s vedením zařízení, případně ombudsmanem. Iman již lehce omdlévá, přece jen 24 klientů za den v uzavřené místnosti nám všem dává zabrat.

Skoro poslední přichází vysoký Kubánec jako z módního časopisu, který tvrdí, že byl doma vězněn z politických důvodů. Všichni pookřejeme, dokud nám nezačne plynnou angličtinou vyčítat, že na něj čeká bratr v Německu a on se prý v žádném případě do plesnivých, přeplněných a drogami zaplněných táborů v Maďarsku nevrátí. Okamžitě mi vyvstanou na mysli ušlechtilé programy ČR pro disidenty na Kubě a v Bělorusku a říkám si, tak takto nějak vypadá podpora skutečných uprchlíků a obránců lidských práv v praxi. U čísla 27 nás konečně ostraha vykazuje z celého komplexu, protože nastává čas večeře.

Martin Rozumek,
Organizace pro pomoc uprchlíkům