Editorial: Jak si koupit volby

Na světě neexistuje systém, který by dokázal stoprocentně zajistit rovnou politickou soutěž. Vždy někdo najde nějakou cestu, jak se zvýhodnit. Přesto je nutné neustále mít na paměti, že rovné šance při výběru politických zástupců jsou základem demokratické společnosti. Když se tudíž zjistí, že v systému je díra, je třeba ji ucpat. A přesně v takové situaci se nalézáme: na české politické scéně jsme dnes svědky obřího konfliktu zájmů a zvýhodnění jedněch kandidátů před druhými.

Pětadvacet polistopadových let je plných hledání pravidel, jak mít co nejzdravější volební soutěž. Potíže se vždy točí kolem peněz, což je logické, protože ty často rozhodují o úspěchu. Debata o střetu zájmů velkopodnikatele a ministra financí Andreje Babiše je „jen“ další kapitolou v tomto hledání.

Na začátku devadesátých let byl nepochybně systém nejhorší. Strany mohly podnikat, přijímaly legální i nelegální peníze. Václav Klaus později přiznal, že cíleně nevpouštěl do bankovního systému Československa (a později i Česka) zahraniční investory, protože ti by nevkládali peníze do nejistých finančních projektů a do stranických kas. V roce 1997 se systém zhroutil, když se provalili falešní dárci ODS. Potíže s nimi ale měly i ODA či KDU-ČSL.

V reakci na tuto zkušenost jsme spadli do jiného extrému: politické strany přijaly zákony, které jim zajišťovaly mimořádně štědré peníze od státu. A to jak za mandáty zvolených politiků, tak za hlasy od voličů. Miloš Zeman a Václav Klaus v rámci opoziční smlouvy dojednali dokonce takovou změnu pravidel financování, že by jim nová uskupení už neměla šanci konkurovat.

Na tuto skutečnost upozornil tehdejší prezident Václav Havel a napadl ji u Ústavního soudu. Ten mu dal za pravdu brilantními nálezy a sporné body zrušil. „Strany mají být zakotveny ve společnosti, nikoli ve státě,“ konstatovali soudci. Nicméně strany si obratem schválily jen o něco méně výhodné finanční dary.

Tento časopis stále dokola opakoval, že je třeba změnit financování stran, dát mu jasná pravidla. Jenže dokud systém zvýhodňoval strany usazené v parlamentu, neměli jejich protagonisté chuť ho měnit. Dokonce ani poté, co v roce 2011 František Bublan z ČSSD v televizi prohlásil šokující věc: „ČEZ sponzoroval většinu demokratických stran. Je to jeho politika.“ Přitom to firma veřejně popírala.

S Andrejem Babišem přišla nová etapa snahy o otevřenou politickou soutěž. On totiž nepotřebuje ČEZ ani nikoho jiného, on si může sám za své koupit, co chce. Před volbami do sněmovny získala jeho strana ANO od sponzorů přes sedmdesát milionů. Jenže přes padesát milionů jí dal sám Babiš a jeho firmy. Tomu se dá těžko konkurovat, tudíž je narušená volná soutěž stran.

Stejně tak je nepřípustný jeho střet zájmů, když podniká a zároveň spoluvede zemi. Nepotřebujeme „lex Babiš“, jak bylo ukázáno výše, k porušování rovné soutěže tu docházelo před ním a bude i po něm. Nastal však čas ucpat další díru. Více na str. 17–19.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery