Dopisy

RESPEKT / JISTĚ ŽE TO JDE

RESPEKT 11/2014

Nechci páchat samochválu, ale na druhou stranu, proč nenapsat, že starosta Mariánských Lázní není sám. U nás také zveřejňujeme výpisy z účtů a samozřejmě i všechny smlouvy. A to na to nemám, na rozdíl od kolegy Vojtěcha Franty, žádný administrativní aparát, neb v obci naší velikosti dělám na úřadě kromě účetnictví všechno sám.

Jan Outlý, starosta Olešnice

OČKOVÁNÍ S ROZUMEM

RESPEKT 11/2015

Je pěkná shoda náhod, že očkovací aféra se v ČR objevila ve stejné době, kdy se Berlín potýká s epidemií spalniček – velmi infekční nemocí, jenž může být smrtelná pro malá, ještě neočkovaná miminka. Mám čtyřletou a sedmiměsíční dceru – pokud by ta starší chodila do školky s neočkovanými dětmi, musela bych trvale bránit styku mladší dcery s kamarády/spolužáky starší dcery, tedy například nevyzvedávat ji ze školky. A to je přesně ten moment, kdy svoboda ostatních končí tam, kde moje svoboda začíná. Vyřazení neočkovaných dětí z kolektivu není vůbec absurdní a argument, že očkované děti se přece nemusí ničeho bát, je zcela lichý, pokud mají mladší sourozence. Pokud jde většině rodičů – jak autorka píše – jen o to, aby mohli očkovat své dítě později, pak té vlně nevole opravdu moc nerozumím.

V ČR je v souladu se zákonem možné odložit povinné očkování klidně i o několik měsíců, například moje mladší dcera dostala první dávku hexavakcíny až v šesti měsících, protože do té doby byla nachlazená buď ona, nebo její sestra. A tento poměrně banální důvod pro neočkování naše pediatrička nejen bez problémů akceptovala, ale dokonce ho sama navrhla. Zlý státní kalendář je ve skutečnosti poměrně dost benevolentní, hexavakcínou musí být dítě naočkováno nejpozději do 18 měsíců a to je opravdu velký rozptyl. A ještě poznámka na závěr – pokud se bude Respekt odvolávat na smutně proslulou studii Andrewa Wakefielda o souvislosti MMR vakcíny a autismu, pak je poměrně obtížné brát jeho argumentaci ve prospěch nepovinného očkování vážně.

Barbora Skálová

BÁDÁNÍ V NOVÝM ŽIVOTĚ

RESPEKT 10/2015

Jsem archeoložka, a i když se většinu času už nepohybuji v terénu, vím, co taková práce obnáší, a vážím si všech, kteří se na archeologických výzkumech podílejí. Nedá mi to ale, abych nereagovala na text pana Pavla v rubrice Jeden den v životě. Ano, v terénu se opravdu často setkáte s pracovníky (kopáči), kteří mají za sebou pestrou minulost. Obvykle je za to nikdo neodsuzuje, navíc při této tvrdé práci jsou archeologové často rádi, že nějaké zájemce vůbec najdou. Rozhodně bych se však ráda ohradila proti představě, kterou článek vyvolává a která naznačuje, že každý, kdo pracuje na archeologickém výzkumu, je mukl, alkoholik nebo bývalý feťák. Navíc „terén“ sice představuje důležitou a nezanedbatelnou složku celého výzkumu, největší podíl však tvoří následné zpracování. Pochopitelně, archeologie je věda, nad níž může bádat v podstatě každý. Její odborné výstupy jsou však zpravidla výsledkem dlouhodobé práce lidí, pro které nebyla jen dočasným východiskem z neblahé životní situace, ale jejich celoživotní náplní a radostí.

Kristýna Matějková

OPRAVY

V článku SOS shopping (Respekt č. 10) jsme uveřejnili chybnou informaci, že Olympia Olomouc byla prodána v nucené dražbě. Bylo to však nákupní centrum Olomouc City.

V Deseti českých zprávách v minulém čísle připomínáme rozeznění sirén k uctění památky obětí v Uherském Brodě; omylem jsme uvedli, že šlo o Český Brod.

V minulém čísle v článku Co umí český policista jsme Josefu Tomanovi přisoudili titul „bývalý elitní voják“. Josef Toman je instruktor boje „hand to hand“ pro speciální jednotky a výcvikem prošel u jednotky bývalých příslušníků izraelských speciálních sil.

Za uvedené chyby se všem zúčastněným i čtenářům omlouváme.