0:00
0:00
Jeden den v životě1. 3. 20154 minuty

Bádání v novým životě

Pavel
Vězeň na svobodě
Autor: Archiv

5.18, budíček. Udělám si kafe, jdu se vykoupat, dám si čtyři pět cigaret, sbalím si jídlo do tašky a jdu na brigádu. Prší jak sviňa. Jdu na zastávku autobusu, který má odjíždět v 6.02. Jede v 6.23, takže mám nervy, nevím, jestli Piškvor na Čerňáku počká. Volá, kde jsem. Říkám, že už jedu, že autobus nejel, ať na mě počká 15 minut. Dvě tři zastávky, nastoupí tak padesátka lidí, tlačíme se. Vystoupím, běžím za Piškvorem, nastoupím k němu do dodávky, nastartuje, jedem do Brandýsa nad Labem. A tam archeologicky bádáme. Mám radost, našel jsem starou jehlu, kterou se šilo, a taky starověké vázy.

Je to úžasný, jsou tu lidi jako já, všici. Celej plac, i šéfové, i technici. To je nejlepší, co mě mohlo potkat. Protože ti lidi jsou přesně to co já. Jsou to bývalí muklové nebo bývalí alkoholici, bývalí feťáci. A jsou to lidi, kteří tu makaj, nikdo nás neodsuzuje. A to jsem potřeboval.

↓ INZERCE

Po sedmé večer přijedu domů, unavenej, udělám si kafe, dám si dvě tři čtyři cigarety, něco pojím. Volá mi paní Jirkalová ze spolku Na svobodě, jestli jsem v pořádku. Paní Jirkalová, to byly záchrany moje. Nechtěli mě hned po propuštění z basy přihlásit na pracák a to paní Jirkalová domluvila. S ní to byl stoprocentně rozdíl. Protože já nemám nervy se tam s nima bavit, nejsem v tom dobrej, já bych se sebral a odešel. Teď už to zvládám sám, už je to v pohodě. Chodím se vždycky prvního v měsíci hlásit na pracák a na sociálku, musím odevzdávat papíry, že platím nájem.

Napsala mi ségra, že mi vzkazují z úřadu práce v Přelouči, že tam mám dluh za popelnice. Jak tam můžu mít dluh, když jsem byl několik let ve výkonu trestu a tři měsíce jsem byl v Jihlavě? Deset tisíc za odpad, který neexistuje? Prý jak se člověk narodí, tak platí popelnice. Takže mi furt narůstaly dluhy. Chtějí strašně moc papírů: chtějí ukončení trestu, rejstřík trestů (to jsem řekl, že jim nedám), chtějí ukončení léčby. Proč by si měla nějaká ženská číst moje papíry? Nevím, proč by si měli číst moji lékařskou zprávu nebo na co chtějí rejstřík trestů?

S paní Jirkalovou si zavoláme jednou za tři dny, s paní Kalusovou, která spolek vede, tak jednou za čtrnáct dní. Vím, že když zvednu telefon a prozvoním, zavolají mi zpět, co se děje. Je to psychická podpora, kterou já ještě potřebuju, si myslím. Nemusím jí nic vysvětlovat. Ona mi něco řekne, já se zasměju a řeknu si „stop“. Ona mi radí stále. Třeba občanku jsem ztratil, úplně jsem hořel, měl jsem nervy a hned jsem jí volal. Uklidnila mě.

Teď v sobotu jedu do Jiřic na návštěvu za bráchou, takže si určitě vzpomenu na Příbram. Občas si na basu vzpomenu, řeknu si „ó jé, já jsem venku, pohodička“, ale už mě to nijak nevytrhává. Já jsem osm měsíců venku a to jsem nikdy nebyl, takže to je pro mě výhra obrovská. Maximálně jsem byl venku ani ne půl roku, protože jsem se vracel do Přelouče nebo do Písku a tam jsem byl během týdne v tom samým okruhu lidí. Když jsem teď vylezl z léčení, tak jsem vstoupil mezi úplně nový lidi, jsem v novým životě. Ten můj starej život furt bude, protože tam mám syna, takže ty lidi automaticky budu furt potkávat, ale můj domov je teď tady a ostatní mě nezajímaj. Vím, že kdybych se teď vrátil do Písku, tak je to špatně.

Příští léto bych chtěl jet na dovolenou k moři, já, můj syn Adam, moje partnerka Andrea a její dcera. Do Španělska. To je můj sen, protože jsem u moře nikdy nebyl. Moje pěstounka a ostatní byli a já s nima nemohl. Třeba za rok našetřím. To je můj sen. A můj plán vlastně. A u těch archeologů zůstat.

Pavel,
klient spolku Na svobodě


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články