Budík nastaven na pátou. Probouzím se předčasně s obavou, abych nezaspala. Začíná volební den, mezinárodním pozorovatelům o pár hodin dříve než ukrajinským voličům. Překladatelka a řidič už vzorově čekají v recepci, s parťákem lehce posnídáme, nasedáme do auta a vyrážíme.
Musíme do námi vytipované volební místnosti dorazit před 7.15, na zasedání místní volební komise, abychom zkontrolovali správnost zahájení volebního dne. Před sebou máme sice jen 70 km, ale po děravých cestách nám to bude trvat hodinu a půl.
Náš příjezd do malé vesničky nedaleko Dněpropetrovska je členy komise vítán, i když je naše přítomnost lehce znervózňuje. Přece jen budou pod naším drobnohledem a my budeme muset do protokolů zaznamenat jakoukoli nesrovnalost. Nakonec vše probíhá podle volebních standardů OBSE. Až na náhlé vyřazení jedné volební urny, která nevydržela nápor času a v předvečer voleb se doslova rozpadla, neshledáváme nic podezřelého.
Na místě je redaktorka místního plátku Náš život. Z naší přítomnosti má nefalšovanou radost. Nadšeně si nás fotí – jak vypisujeme protokoly, jak se bavíme s předsedou komise, jak si fotíme vyřazenou urnu i první voliče.
Před odjezdem do další místnosti chválíme předsedu i členky komise, byť to není úplně v souladu s pravidly volebního pozorovatelství. Pozorovatelé by měli zůstávat neutrální, téměř neviditelní. Z předchozích dnů ale víme, kolik je za takto narychlo zorganizovanými volbami práce, a s parťákem se proto shodneme, že dobré slovo nemůže nikomu uškodit. Poslední foto s předsedou a my pokračujeme v naší pozorovatelské misi. Čeká nás minimálně dalších osm až devět volebních místností.
Pomalá jízda umožňuje kochat se venkovskou scenérií. Lidé na polích okopávají, plejí, orají. Na posekané louce stojí chasník, ruce v bok a pyšně se rozhlíží kolem. Čerstvě posekaná tráva zavoní až do auta. Jestlipak už byl volit, napadá mě. Zajímají ho volby vůbec?
Ve volebních místnostech, které navštívíme, probíhá vše podle regulí a stávají se rutinou. Můj daleko zkušenější parťák, osmasedmdesátiletý nizozemský profesor slavistiky, pronáší myšlenku dne: Čím jsou volby transparentnější a demokratičtější, tím jsou nudnější. Ale díky bohu za to, shodneme se oba. Už se k nám totiž dostaly zprávy o tom, že volby v Doněcku a Luhansku téměř vůbec neprobíhají.
Po zavření volební místnosti, kterou jsme si sami vybrali, dohlížíme na sečtení hlasů, trvá to několik hodin. Kolem půl druhé v noci pak vyrážíme naším terénním vozem v těsném závěsu za starým žigulíkem, převážejícím pytel s hlasy, k oblastní volební komisi vzdálené půl hodiny jízdy. Je to skoro jako v nějaké detektivce.
Před budovou místní samosprávy, kde komise sídlí, stojí davy lidí. Ve tmě s bílými pytli pod paží mi to připomíná scénu z filmu s čapkovskými motivy. Stíny s pytli přemnožení jako mloci. Tohle bude na dlouho, shodujeme se s profesorem.
Předáváme proto protokoly týmu B, který má noční směnu, sedáme do auta a vyrážíme směr Dněpropetrovsk. Vtom můj parťák s hrůzou v očích zvolá: „Probůh, ztratil jsem foťák!“ Ten ale naštěstí někdo poctivě odevzdal na policii. Profesor vrácený fotoaparát tiskne šťastně na svou hruď a dává pokyn řidiči: „Tak můžeme.“
S profesorem se shodneme ještě na jednom – tyhle volby oddřely zejména ženy. Nejenže volební komise byly z velké části tvořeny ženami, ale byly to také ženy, které vše připravovaly a na vše dohlížely. Mě osobně napadá ještě jedna neveselá myšlenka – a to všechno proto, aby učinily jednoho mocného muže ještě mocnějším. Jejich životy se nejspíš jen tak nezmění. To, že má Ukrajina legitimně zvoleného prezidenta, je však v tuhle chvíli důležitější, a proto nechám chmury chmurami, konečně vypínám a únavou začínám klimbat.
NAĎA STRAKOVÁ, nezávislá novinářka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
