Stop radnici úpírů

Ráno vstávám v sedm, půl hodiny před tím, než mi na mobilu zazvoní budík. Rychlá snídaně, stáhnout videa ke korektuře filmových titulků, která na mě bude čekat večer.

Vyrážím pro lana, upíří zuby a bílou barvu na líčení. Cestou do centra na tabletu zjišťuji, jak je příjemné a užitečné mít občas připojení „vždy a všude“, když kontrolou na internetu zjistím, že Ptákoviny otevírají až v půl jedenácté. Nejdřív tedy sjedu pro lana do Dlouhé, kde začínají v deset. Sraz na protestní akci Stop radnici upírů proti radnici Prahy 10, kterou pořádá Start Vršovice jako první veřejnou akci ve stylu Greenpeace, je v jedenáct.

Ke dveřím Potřeb pro řemeslníky dorážím ve tři čtvrtě na deset a mám čas přemýšlet o tom, jak mě přes víkend motivovali kolegové ze sdružení k účasti na celé akci. Předražený miliardový projekt odstupujících radních na novou radnici nás přiměl k radikalizaci, když jsme po několikaletých opakovaných pokusech navázat s radními a především s vedením radnice dialog usoudili, že s nimi prostě dialog vést není možné. Spolu s ostatními občanskými iniciativami z naší městské části jsme usilovali o zprůhlednění projektů ve veřejném prostranství a veřejném zájmu, nastolení smysluplnosti v nakládání s veřejnými, tedy našimi prostředky. Směsice arogance, demagogie a chamtivosti na straně některých radních už se prostě nedala konzumovat, a tak jako zkažené jídlo vychází natrávené i se žaludečními šťávami ústní dutinou, jsme si řekli: „A dost!“

Po jedenácté se scházejí všichni účastníci akce, aby rozvinuli transparenty, protáhli lana, oblékli si trička s názvem akce, nalíčili „upíry“ a poskytli rozhovor jediné novinářce, která na akci dorazila. První část akce probíhá u zastávky nedaleko radnice, z megafonu se ozývají stručné a srozumitelné informace o jednání zastupitelstva, jež začne za hodinu, tedy v jednu.

Před jednou hodinou se s transparenty přesouváme ke vchodu do radnice, kde se jednání zastupitelstva koná, únorové slunce svítí, vítr nadouvá plachty, fotograf fotí. Když roztahujeme transparent před vchodem, cpe se po hlavní třídě kolonou stojících vozidel policejní auto. Kvílející sirény pět metrů od nás zvyšují hladinu adrenalinu v krvi: „Jedou si pro nás?“ Auto se ale z kolony vymaňuje a jede k nějakému naléhavějšímu případu.

Balíme transparenty a s tričky v rozepnutých kabátech a bundách míříme každý za svými chlebodárci. Ten můj se v dnešní době stále snaží vydávat tištěné knihy. Snad přežijeme. Sázíme na kvalitu, takže hned po příchodu do redakce obvolávám autory rozpracovaných i připravovaných knih. Šéf mi posílá fotku zaprášené výlohy v jednom malém městečku se zašlou cedulí „Doprodej knih v prodejně oděvů“. Čeká nás podobný osud?

Poctivě si odpracuji svou pracovní dobu, všechno jde hladce, rychle, a já za svitu večerních lamp mířím domů. V metru si ještě dočtu článek v Novém prostoru o panu Zdeňkovi, který se snad po letech na ulici konečně dočká teplého přístřešku.

Tašku plnou špinavého dětského oblečení, kterou jsme dotáhli z jarních prázdnin, nechávám zatím stát v chodbě. Děti se konečně dočkaly výjezdu na chalupu v Jizerkách a místo sněhu si hrály se šiškami a listím. Ale čerstvý vzduch v plicích jim prospěl, růžové tváře spících andílků jsou odměnou za vytápění kamen, nošení dříví, boj s rourou odpadlou od kamen a vykácený bukový les za chalupou.

S horkým čajem usedám k notebooku, abych se pustila do korektury filmových titulků. Byl to dlouhý den. Snad do zítřka stihnu něco naspat.

Pavla Le Roch