Komu patří tohle město?

Je čtvrtek večer a Leninovo náměstí v Doněcku je rozdělené v půli policejním kordonem. Na jedné jeho straně, pod pětimetrovou Leninovou sochou, burácí asi tisícihlavý dav. Mává ruskými vlajkami a provolává slávu Rusku, Krymu a Vladimiru Putinovi. Proti němu je asi poloviční, modro-žluté shromáždění. Napřed se modlí, zpívá ukrajinskou hymnu a potom si z reproduktorů pouští rockovou i lidovou hudbu. Napětí se ale rychle stupňuje.

Obě strany – příznivci Ruska i zastánci kyjevské vlády – jsou si na první pohled podobné. Tvoří je směsice lidí – staří i mladí, ženy i muži – a na obou stranách zní především ruština. Na ukrajinské straně však první řadu tvoří především studenti z místních univerzit v džínách a keckách, na straně druhé po vojensku oblečení mladí muži. Ukrajinský dav stojí s odstupem od policejního kordonu, ten ruský je k němu natlačený co nejblíž. Obě strany si přes policejní helmy posílají skandované vzkazy, z ruské strany kromě toho každou chvíli vyletí vajíčko, dělobuch, plastová lahev s vodou nebo sklenička s inkoustem. Každý zásah někoho na ukrajinské straně vyvolává na té ruské nadšený potlesk.

Tohle vzájemné měření sil trvá asi hodinu. Ukrajinský řečník z improvizovaného pódia poděkuje svým kolegům, že přišli. Pak se obrací k druhé straně. „Díky i vám, přátelé. Tím, co jste dnes předvedli, jste pro sjednocenou Ukrajinu udělali víc než kdokoli z nás tady.“ Bezprostředně poté radikálové z proruských pozic prorážejí policejní kordon a koordinovaně, jako by to bylo dobře plánované, se vrhají na zbývající ukrajinské protestující. Během chvilky je rozlehlé náměstí jeden mumraj plný kouře a lidí dávících se slzným plynem, který rozstřikují někteří útočníci.

Ve zmatku se většině proukrajinských protestujících daří utéct, mnoho z nich při tom utrží kopanec nebo ránu pěstí. Asi dvacítka ale zůstává na náměstí. Když se kouř zvedne a rány z dělobuchů ustávají, dvě desítky potlučených proukrajinských protestujících se ocitají natlačeny k policejnímu autobusu. Od rozzuřeného davu, který mezitím opanoval náměstí, jsou chráněni jen půlkruhem ustupujících policistů. Přes ně na skupinku létají další vejce, další dělobuchy a narychlo vytrhané dlažební kostky.

„Na kolena!“ křičí dav. Obklíčení si nakonec kleknou. Zdá se, že odměnou bude bezpečný průchod z obklíčení, tahle naděje však vydrží jen pár vteřin. Dav se na vrávorající lidi vrhá a do krve je mlátí. Policii trvá několik minut, než je dostane aspoň z dosahu pěstí a kopanců.

Útočníci nakonec ustupují, náladu jim to ale nebere. „Vítězství, vítězství,“ skandují na ztichlém náměstí, když je po všem. Na prostoru pokrytém vejci, inkoustem a krví pak několik set lidí zpívá, skanduje a objímá se. Městem se do noci nese jen houkání sanitek a pokřik „Rusko, Rusko!“. Později doněcké úřady oznamují, že jeden ze zastánců celistvé Ukrajiny na svá zranění zemřel a že útoku se účastnili lidé s ruskými pasy.

Taruta to uklidní

„Všechno je pod kontrolou. Všechno je v nejlepším pořádku,“ uklidňoval při svém jmenování před dvěma týdny nový doněcký gubernátor Serhij Taruta. Za dva týdny ve funkci tahle slova několikrát zopakoval. Ve městě, jehož udržení je pro Ukrajinu klíčové, ale všechno pod kontrolou rozhodně není. Čtvrteční večer byl svými násilnostmi výjimečný, i předtím se však v Doněcku a dalších velkých městech východní Ukrajiny pravidelně o víkendech konaly několikatisícové demonstrace, při nichž docházelo k násilnostem. Protestovalo se proti nové kyjevské vládě, za větší nezávislost Donbasu, jak se místní region jmenuje, nebo přímo za připojení celého regionu k Rusku. V Luhansku i Doněcku už protestující na několik hodin dobyli a obsadili gubernátorskou budovu. Další neděli ji v Doněcku pětitisícový dav opět oblehl, strhl ukrajinskou vlajku a místo ní vyvěsil ruskou. Ta původní skončila v odpadkovém koši.

Novou vládou jmenovaný gubernátor Serhij Taruta je jedním ze symbolů snahy kyjevské vlády získat východ země na svou stranu. Taruta je mimořádně bohatý oligarcha, jehož Průmyslový svaz Donbasu zaměstnává šedesát tisíc lidí. Je také prezidentem známého fotbalového klubu FK Šachtar Doněck. Má dobré vztahy s dalším místním oligarchou a zřejmě nejmocnějším mužem v Doněcku Rinatem Achmetovem. Ten Tarutu otevřeně podporuje.

Jedním z prvních Tarutových kroků bylo jmenování nového šéfa policie, která je k místní vládě loajální, stejně jako armáda. Taruta není výrazně spojený s žádnou politickou stranou a v Doněcku má pověst „toho lepšího z oligarchů“. „Je to kompromisní volba, která většinu obyvatel přinejmenším nepopudí. Zároveň – protože je místní a má tu hospodářské zájmy – je zárukou, že se bude snažit mírnit případné ekonomické problémy. To je v tuhle chvíli mimořádně důležité,“ říká o rozhodnutí kyjevské vlády politolog Sergej Štukarin.

Kromě obav z „fašistů v kyjevské vládě“, jak příznivci Ruska říkají nové ukrajinské reprezentaci, mají protesty ještě jeden důvod. Pro průmysl, který zaměstnává drtivou většinu obyvatel, jsou nejdůležitější ruské zakázky a například donbaské ocelárny jsou tradičním dodavatelem ruské armády. Otevřené nepřátelství ruského státu, které by vzájemný obchod omezilo nebo prakticky zastavilo, by stálo desítky tisíc pracovních míst. „K tomu se přidává nejistota z budoucnosti ukrajinské ekonomiky, jež je na pokraji bankrotu. To bezpochyby vnímají i lidé, kteří by na proruské demonstrace nikdy nešli. Těch je většina. Ovšem výrazně evropský kurz kyjevské vlády také vidí jako riziko,“ dodává Štukarin s tím, že právě váhavou většinu má teď Taruta šanci přesvědčit.

Sebevědomí a Lenin

Viděno západními představami toho, jak má vypadat hezké město, není Doněck úplně ideálním místem. Městská opera tu těsně sousedí s oprýskanými bytovkami, opuštěné věže uhelných dolů trčí ze země kousek za zahradami rodinných vilek. Obraz Doněcku jako průmyslového a panelákového ostrova v moři vytěžené měsíční krajiny však není úplný. Střed města je plný opravených parků, kolem nich stojí nové, třicetipatrové domy. Horizont doplňují stavební jeřáby. Ve srovnání s jinými městy bývalého Sovětského svazu je tedy Doněck rostoucí a sebevědomé město.

Ve zdejším regionu, Donbasu, žije pětina obyvatel země a navzdory zastaralým továrnám a jejich příliš drahému provozu odtud pochází téměř třetina ukrajinského hrubého domácího produktu. Znamená to peníze na proměnu města, ale i hlavní rizikový potenciál pro budoucí vývoj. „Donbaský průmysl je pro Rusko prakticky nepostradatelný. Srovnatelnou kapacitu bude hledat jen těžko. Ukrajina jako stát ale bez Donbasu nemůže přežít,“ říká politolog Oleksij Haran. Pokud nyní Rusko hladce uspěje na Krymu, další na řadě, kam obrátí soustředěnou pozornost, bude podle Harana právě Doněck a okolí. „Ruský tlak tu bude narůstat. Kyjev je symbol, ale klíč k ovládnutí země leží právě tady,“ domnívá se Haran.

Až do čtvrtečních násilností nicméně v běžném pracovním dni nebylo znát, že by tu nějaký spor o směřování, či přímo existenci země probíhal. Vyvěšené vlajky na úředních budovách jsou všechny modro-žluté, v centru i na předměstích. A potkat člověka nebo auto, označené ať už ruskou trikolorou či žluto-černou vzbouřeneckou stuhou nebo naopak ukrajinskou vlaječkou, je vzácnost. Hlavní doněcký bulvár, obsypaný zvláštní směsicí kaváren, obchodů s drahou módou a kebabových stánků, by mohl vést kterýmkoli ukrajinským městem.

Jednou z výjimek narušujících všední poklid je sídlo doněckého gubernátora, které je bez ustání pečlivě hlídané. Kordon obrněných policistů stojí kolem dokola majestátní budovy a vchody jsou zataraseny starými vojenskými nákladními vozy, obtočenými ostnatým drátem. Doněčtí si na to ale dávno zvykli. Kolem kordonu se rodiny odpoledne procházejí a poklidným parkem se nese jenom skřípání policejních štítů o betonový chodník.

Tou druhou je Leninovo náměstí, kde se odehrálo i čtvrteční násilí. Během týdne je zvláštním ostrůvkem v doněckém každodenním životě. Pod sochou je pět stanů ukrajinské komunistické strany, na stožárech vedle sebe vlají rudá partajní a ruská vlajka. U stanů je neustálý shluk pár desítek lidí, kteří se den ode dne příliš nemění. Převažuje tu kombinace postarších nostalgiků, kteří ve vzájemných debatách volají po návratu sovětských časů, a mladých ruských nacionalistů. Podobně jako v neděli, kdy ke stanům směřuje stokrát víc lidí.

Ruští turisté

Víkendové několikatisícové demonstrace navštěvují vskutku z velké části místní, ale nejen ti. Na ruskou hranici je to odtud hodina a půl cesty autem a na nedělním shromáždění byl velmi často slyšet ruský přízvuk, odlišný od místního. Odpovídá to i zprávám ukrajinských celníků, kteří především v pátek vrátili zpět desítky ruských cestujících, kteří nedokázali přesvědčivě vysvětlit důvod své cesty, včetně těch, kdo vlakem vezli vybavení do bitek, například nože nebo obušky. Právě otázku „kam a proč jedete“ klade nyní ukrajinská pohraniční stráž často. „Politický turismus“ v posledních dnech výrazně roste, takže podle odhadů místních médií tvoří asi pětinu protestujících ruští občané.

Drtivá většina ruských aut však projede hranici bez potíží. Je navíc veřejným tajemstvím, že dlouhý pás hranice u města Luhansk je dlouhodobě a záměrně špatně hlídaný. Oblíbenou a úřady tolerovanou pašeráckou trasou nyní pravděpodobně putují ruští radikální demonstranti v největším počtu. Míří do všech velkých měst regionu. Jejich protesty pak organizují nejen ukrajinští komunisté, ale i miniaturní strana Ruský blok a radikálové ze skupiny Východní fronta. „Organizátoři zdejších protestů jsou bezpochyby místní. Ruský vliv je prokazatelný jen nepřímo. Ale je velmi pravděpodobný,“ říká doněcký novinář Denis Mogilev.

Minulý týden například vyšlo najevo, že Pavel Gubarev – vůdce zdejších protestů, který se při krátkém dobytí budovy gubernátorství prohlásil za lidového gubernátora a následně ho zatkla ukrajinská policie – byl v mládí členem neonacistické Ruské národní jednoty a kontakty s bývalými ruskými souputníky nikdy zcela nepřerušil.

Kolik nás je?

Zatímco přívrženci Ruska jsou tedy vidět a slyšet, naopak to spíš neplatí. Čtvrteční shromáždění, kdy se sešlo několik stovek stoupenců Ukrajiny, bylo výjimkou. „Lidé, kteří smýšlejí stejně jako my, mají pocit, že když je teď doněcká vláda prokyjevská, je vyhráno,“ myslí si Ilja Vorocev, čtyřicetiletý středoškolský učitel. Účastník čtvrteční proukrajinské manifestace je také jedním z těch, kdo podobné sešlosti pravidelně pořádá. Spolu s asi třiceti dalšími lidmi se už tři týdny pravidelně veřejně modlí „za Ukrajinu“ na okraji jednoho z doněckých mostů, kde je občas projíždějící auto pozdraví zatroubením. Svolávají se po sociálních sítích nebo přes telefon.

Ani on, stejně jako nikdo z účastníků prokyjevských demonstrací, není schopný odhadnout, kolik stejně smýšlejících lidí v Doněcku a Donbasu žije. „Rozumím tomu tak, že kdo doposud mlčel, je s námi. A mlčela výrazná většina,“ říká ve čtvrtek večer viditelně otřesený v kavárně, dál od centra města. I proto jsou přívrženci Ruska mnohem viditelnější, přestože jich možná není víc.

"Pevně doufám, že se tohle po dnešku změní. Vždyť to byl lynč. Už teď s přáteli chystáme na neděli pietní shromáždění,“ plánuje Vorocev. Cítí ale i zřetelnou obavu: „Pokud se ani po smrti pokojného demonstranta mlčící většina neozve, bude to bohužel znamenat, že jsme tady ve městě v menšině. Uvidíme v příštích dnech.“ Půjde o klíčovou informaci. Všeobecně se očekává, že po krymském referendu, které se konalo tuto neděli, ruský tlak na východní části Ukrajiny poroste. Po čtvrteční bitce ruské ministerstvo zahraničí kritizovalo kyjevskou vládu a opět připomnělo, že si vyhrazuje právo chránit svoje občany.