O přicházení

Před týdnem jsem si pustil rádio a hned se zastyděl: ani jsem nevzdechl, že je první adventní neděle. Ne že bych byl kanonicky bůhvíjak zběhlý, ale co znamená advent, vím. A dokonce to nejvíc vím z časů svého věznění, kdy mě pár mých přátel kněží s patřičnou ironií přesvědčovalo, že proti několikaletému neustálému půstu je ten symbolický adventní vlastně legrace.

Ač jsem měl na gymnáziu latinu skoro sedm let, dlouho jsem si taky myslel, že slovo advent je překladem slova odříkání. A ono je to přicházení. Kdo by to řekl. Navíc opravdu něco znamená. Ne jako že přijde nějaký Filip nebo Jandák nebo několik dalších takových do televizního Hyde Parku a vytahují se, že všechno, co se dá vědět o politice, oni už dávno vědí. A vždycky mluvili jenom pravdu – až se jednomu chce plakat, že někdy zalhal.

Toto přicházení je úplně odjinud a je bezplatnou nabídkou na očistu těla a duše a na vymetení veškerého svinstva ze srdce. Docela to doporučuju. Možná vás – jako kdysi mě – nejdřív napadne, že byste to víc než sobě přáli řadě lidem ze svého okolí. Obzvlášť teď, kdy se nás vítězná strana snaží přesvědčit, že nám s koaličními partnery vlastně chystají pod stromeček úžasné dárky. Z čehož aspoň mně poněkud naskakuje husí kůže – mám veliké podezření, že slovo advent součástí koaličních jednání není. Škoda – právě tyhle čtyři neděle onoho interního…